Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Když jsme mašírovali

Aktuální číslo

"My sami musíme dáti najevo zájem o svobodu"

"My sami musíme dáti najevo zájem o svobodu"

Letáková kampaň Jaroslava Hájíčka na jaře 1956
Petr Koura

Zatímco v Polsku a Maďarsku si nedávno připomněli padesáté výročí významných událostí, v Čechách a na Slovensku nepatří rok 1956 k příliš vzpomínaným létům. Přesto lze v záplavě pasivity najít jeden výjimečný čin, který příslušníky československých komunistických bezpečnostních složek silně znepokojil.

Když některý z československých občanů nalezl v květnu 1956 v západočeském pohraničí jeden z proslulých balónových letáků Svobodné Evropy, musel být buď značně pobaven, anebo kardinálně zmaten. V letáku se totiž psalo o masových studentských nepokojích v Praze a v Bratislavě, které byly přirovnávány k studentským demonstracím z listopadu 1939 a z února 1948. Těmto zprávám mohl stěží uvěřit i nejzarytější odpůrce komunistické totality – každému byla sice známa určitá míra demagogie oficiálních sdělovacích prostředků, na druhou stranu bylo těžké si představit, že by se tomuto systému podařilo utajit informace o jakémkoliv rozsáhlejším protestním hnutí. Studentská revolta na jaře 1956 byla totiž umlčena již v samém zárodku. Vysokoškolákům se sice podařilo zformulovat své požadavky do písemné rezoluce, veškeré protestní akce však zůstaly omezeny prakticky pouze na vystoupení během pražského studentského majálesu 20. května. Ačkoliv zde bylo formou happeningu a alegorie veřejně prezentováno, co si studenti o současném režimu myslí, masové demonstrace to nepřipomínalo ani náhodou. Strážci odkazu Klementa Gottwalda se však vedle studentských manifestací obávali i něčeho jiného – a sice šíření požadavků studentů mezi československou veřejnost, neboť očekávali, že by se její značná část mohla s nimi ztotožnit. V tajném rozkazu ministra vnitra z 11. června se dočteme, že studentské rezoluce se hromadně šíří po celém československém území a jsou zasílány nebo předávány do továren, různých základních organizací a jednotlivým osobám. Za původce tohoto jevu jsou označovány blíže nespecifikované reakční živly. Ve skutečnosti se jednalo o malou, zato však zakonspirovanou skupinu, jejíž aktivita je dnes již takřka zapomenuta. Samotné komunistické vyšetřovatele odhalení této skupiny značně znepokojilo – v jejím čele stál totiž jeden z nejlepších zpravodajských důstojníků předúnorové armády, plukovník generálního štábu Jaroslav Hájíček. Šok byl o to větší, že Hájíček se necelý rok předtím zavázal k tajné spolupráci s komunistickou Státní bezpečností.

ODBOJÁŘI Z VELKOOBCHODU Odhalení celé skupiny odstartovalo 19. května 1956 zatčení Boženy Plchové, mzdové účetní Pražského velkoobchodu potravinářským zbožím. Tu StB vytipovala jako jednu z osob, jež se mohou podílet na ilegálním rozšiřování studentských rezolucí, respektive jejich výpisů. Po Praze se totiž začaly objevovat letáky, které ve třinácti stručných bodech shrnovaly hlavní studentské požadavky. Domovní prohlídka u Plchové nejen prokázala její účast na této akci, ale přinesla i nová zjištění – kromě výpisů ze studentských rezolucí zde byly nalezeny též dopisy adresované sekretariátům Československé strany socialistické (ČSS) a Československé strany lidové (ČSL). Tyto dopisy vyzývaly funkcionáře těchto stran k větší aktivitě v rámci diskusí o XX. sjezdu KSSS, která měla mít za následek pád komunistického režimu. Další série podobně laděných dopisů byla pro změnu adresována předákům ROH. Policie též zabavila značné množství obálek, na nichž byly strojopisně nadepsány adresy jednotlivých občanů nejrůznějších profesí pocházejících ze všech koutů republiky (později bylo zjištěno, že tyto adresy byly vybrány zcela náhodně podle telefonního seznamu). Zabavené dopisy byly samozřejmě anonymní. Pisatelé se v nich stylizovali do role řadových členů nekomunistických politických stran, kteří se v obtížné situaci neorientují a čekají na rozhodné slovo od svých funkcionářů: Vážení bratři! Proč se něco neděje? Komunisté schůzují, a my nikoliv, nejsme si vědomi své odpovědnosti? (…) Vy shora nám musíte dáti směr. Čekáme na Vás, co máme dělat. Jiný dopis vyzýval příslušné funkcionáře již k přímé konfrontaci s režimem: Ocitáme se v situaci pro nás nekomunisty velmi zajímavé. Konečně přišla chvíle, kdy máme možnost říci svůj názor a svoje požadavky. Nesmíme spoléhati jenom na západní státy, že nás osvobodí bez jakéhokoliv našeho přičinění. My sami musíme dáti najevo zájem o svobodu, o odstranění tohoto režimu. Naše dosavadní jednání vypadá za hranicemi tak, že jsme v tomto režimu spokojeni a soudruzi při různých mezinárodních jednáních toto také tvrdí. Neozveme-li se, bude [to] naše chyba. V dopisech je kladen důraz na osobní odpovědnost příslušných politických funkcionářů. Je nutno rychle jednati. Dispozice čekáme od Vás, Vy jste vedení, tedy nás veďte, jste za to odpovědni celému národu. Dovedete vytáhnouti národ z poroby, nesvobody a otroctví? Nedovedete-li, pak jste kolaboranti. Zatímco v listech pro funkcionáře ČSS a ČSL autoři otevřeně přiznávají, že jejich cílem je svržení komunistického režimu, v dopise pro odboráře, nesoucím podpis „pražští studenti“, hovoří pouze o hluboké reformě celého politického života. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že pisatelé dopisů byli značně naivní, po pečlivém přečtení textů je evidentní, že celá akce byla patrně důkladně promyšlena. Výzvy k radikalizaci nevisí totiž ve vzduchoprázdnu, ale vztahují se ke konkrétním schůzím, na kterých mohl případný čtenář těchto dopisů skutečně kriticky vystoupit: Jistě všichni víte, že v nejbližší době budou pořádány veřejné schůze, na kterých nám budou soudruzi chtít vyložiti kult osobnosti po svém. Jelikož nyní sami volají po kritice, nechť ji tedy mají. Je nutno, aby na tyto schůze byla připravena a zorganizována řádná kritika, řádná diskuse, abychom soudruhům řekli, co se nám líbí a nelíbí. Nejenom kritiku, ale i požadavky je nutno klást. (…) Je nutno, aby z každé takové schůze vzešla rezoluce, která se odešle vládě a ÚV KSČ. Bude-li takových rezolucí odesláno mnoho, 1 000 a i více, není možné, aby komunistická strana nadále udržela svou moc.

ELITNÍ VOJENSKÝ ZPRAVODAJ Z výpovědí Boženy Plchové se pracovníci StB na sklonku května 1956 dozvěděli, že iniciátorem celého podniku je její kolega z potravinářského velkoobchodu Jaroslav Hájíček. Policisté, kteří jej 2. června zatýkali, nejspíše zdaleka netušili, o jakou osobnost se jedná. Hájíček patřil již před válkou k elitním československým vojenským zpravodajcům – absolvoval Vysokou školu válečnou a od poloviny 30. let pracoval ve studijní skupině zpravodajského oddělení Hlavního štábu. Mnichov jej zastihl jako přednostu maďarské sekce. Díky tomu mu nebyla po 15. březnu 1939 věnována okupačními orgány taková pozornost, jaké se „těšili“ jeho kolegové, kteří pracovali přímo proti hitlerovskému Německu. Hájíček prakticky již v první den okupace vstoupil do odboje, když z přísně střežené budovy Ministerstva národní obrany vynesl šifrovací klíče, které používala armáda při styku s vojenskými přidělenci v zahraničí. V rámci formující se vojenské odbojové organizace Obrana národa dostal Hájíček na starost jednu z nejdůležitějších oblastí – zpravodajství, které řídil spolu s plukovníkem Jaroslavem Vedralem-Sázavským, později padlým na Dukle. V létě a na podzim 1939 tak Jaroslav Hájíček patřil ke klíčovým postavám české protinacistické rezistence v protektorátu – podílel se na organizaci radiotelegrafického spojení se Západem, na vydávání ilegálního časopisu V boj i na přípravách protinacistických demonstrací 28. října. V roce 1939 nebylo žádné celostátní podzemní akce, které by se nějakým způsobem neúčastnil, a do níž by s úspěchem nezasáhl, napsal později o Hájíčkových odbojových aktivitách první náčelník generálního štábu Obrany národa Čeněk Kudláček. Koncem listopadu 1939 se nacisté o Hájíčkově činnosti dozvěděli – proto musel před hrozícím zatčením urychleně opustit protektorát. Působil poté jako československý zpravodajský důstojník na Balkáně a na Blízkém východě. Od roku 1942 do konce války pak řídil československou zpravodajskou expozituru v Istanbulu, kde úzce spolupracoval s důstojníkem americké zpravodajské služby a legendou prvního československého zahraničního odboje Viktorem Emanuelem Voskou. Po skončení války Hájíček v Turecku ještě rok setrval, a to ve funkci československého vojenského atašé. Po návratu do Československa koncem roku 1946 začal být jako prozápadně orientovaný důstojník okamžitě sledován Reicinovým Obranným zpravodajstvím a po únoru 1948 byl z armády propuštěn. V dubnu 1949 byl posléze zatčen a transportován do Tábora nucené práce Mírov, který byl speciálně určen pro československé armádní důstojníky protikomunistického zaměření. O rok později byl Hájíček postaven před vojenský soud – nebylo mu prokázáno nic „většího“ než nedbalé uchovávání státního tajemství, za což byl odsouzen „pouze“ k jedenáctiměsíčnímu vězení. Po odpykání trestu byl opět transportován do tábora nucené práce, odkud byl propuštěn až v roce 1953. Poté mu bylo přiděleno zaměstnání dopravního referenta v potravinářském velkoobchodu, kde se seznámil i s Boženou Plchovou. Komunistická bezpečnost jej však nepustila ze zřetele. Jelikož u něj předpokládala zpravodajské styky se západními rozvědkami, založila na něj osobní operativní svazek a „rozpracovávala“ jej. Z výpovědí lidí, kteří jej znali již před Únorem, přitížily Hájíčkovi zejména výpovědi manželky V. E. Vosky (agentky StB), která jej označila za maloměšťáka, zaprodance Angličanů a pravděpodobného agenta Intelligence Service. V květnu 1955 se pak Jaroslav Hájíček dle dostupných dokumentů zavázal k tajné spolupráci s StB. Co jej k tomu vedlo bohužel nevíme, jeho agenturní svazek byl zničen. Těžko však lze uvěřit, že to bylo z ideových důvodů, jak stojí v dokumentech. Patrně se jednalo o nějakou hru, kterou chtěl bývalý zpravodajec rozehrát. O několik měsíců později totiž Hájíček spolupracovat s StB odmítl a přestal tak být registrován jako agent. Není zcela bez zajímavosti, že podobných agentů, registrovaných v roce 1955 pouze po dobu několika měsíců, lze nalézt v dokumentech StB více – a většinou se jedná o účastníky protinacistického demokratického odboje.

PROČ NEJSEM KOMUNISTOU Zatčení komunistickou bezpečností v červnu 1956 nepředstavovalo tedy pro Hájíčka novou situaci, ba naopak, měl v souboji s jejími pracovníky již nemalé zkušenosti. Proto jakoukoliv protistátní činnost důrazně popíral a zdůrazňoval, že neprováděl nic, co by odporovalo československým zákonům. Po předložení důkazů, zabavených při domovních prohlídkách, začal Hájíček připouštět, že skutečně organizoval rozesílání výpisů ze studentských rezolucí. Odmítal ovšem, že by tím sledoval nějaký „nepřátelský cíl“. Z Hájíčkových výslechových protokolů je evidentní, že se snažil bojovat o každé slovo. Dosti často se vymlouval na selhávající paměť, ačkoliv události, ke kterým byl vyslýchán, se odehrály teprve před několika týdny (Tvrdí-li Plchová, že jsem jí tento leták v konceptu dal, nemohu to vyvrátit, i když se na to nepamatuji). V důsledku toho musel být Hájíček několikrát s Boženou Plchovou konfrontován a Státní bezpečnost si též objednala znalecký posudek jak jeho rukopisu, tak rozšiřovaných strojopisných textů. I pod tíhou osobních svědectví a exaktních důkazů stále Hájíček řadu obvinění popíral a odpovídal ve stylu: Nedovedu si sám vysvětlit, jak je toto možné. Při četbě jeho výslechových protokolů se čtenář neubrání dojmu, že si vyslýchaný ze svých vyšetřovatelů někdy dělal i legraci – při domovní prohlídce byl totiž u něj nalezen i legendární text Karla Čapka z roku 1924 Proč nejsem komunistou. Vyšetřovatelé se Hájíčka ptali, kdo je autorem tohoto textu a Hájíček jim odpověděl, že jej nezná. Z dokumentů je přitom zjevné, že pracovníci StB zcela vážně hodlali autora tohoto textu stíhat. Hájíček se při výsleších snažil také všemožně krýt své další spolupracovníky, respektive spolupracovnice. Dlouhou dobu tvrdil, že kromě Plchové se nikdo jiný na rozšiřování studentských rezolucí a dalších tiskovin nepodílel. Teprve když mu vyšetřovatelé přečetli výpovědi dalších dvou kolegyň z Velkoobchodu potravinářským zbožím – Zdeňky Káclové a Kateřiny Drozdové, začal o nich taktéž vypovídat. To již ale StB měla poměrně detailní informace o tom, jak se Hájíček právě prostřednictvím Káclové snažil proniknout mezi funkcionáře Československé socialistické strany. Její známý Pavel Schmidt totiž vyšetřovatelům detailně popsal schůzku s Hájíčkem z dubna 1956: Řekl mně, že by si potřeboval vytvořit skupinu lidí, se kterými by vešel ve styk, aby je mohl instruovat, jak mají postupovat při schůzích ROH, KSČ, ČSS, SČSP, ČSL a jiných schůzích složek Národní fronty. Konkrétně chtěl těmto lidem po seznámení říci, aby na schůzích „kritisovali“ poměry v ČSR a kladli požadavky, které by ze schůzí byly poslány na ústřední orgány jednotlivých složek. Ještě v průběhu vyšetřovacího procesu zasáhla do celého případu komunistická propaganda. 11. června 1956 otisklo Rudé právo článek Lidé minulosti, který informoval o celé letákové kampani a hrubě napadal Jaroslava Hájíčka a Boženu Plchovou. Autorem článku byl novinář a učitel vědeckého komunismu Jan Smíšek, který byl později v 70. letech perzekuován pro radikálně levicové názory a dnes je některými kruhy považován za významného levicového filosofa. Známe podobenství o vlku v rouše beránčím. A víme i to, že jakkoli had žije řádku let – a každého roku svléká svou starou kůži – přesto je stále týmž hadem. Božena Plchová a Jaroslav Hájíček nejsou ani přestrojenými vlky, ani hady, byli a zůstali reakcionáři, které po léta pronásleduje snová vidina starého ztraceného světa, psal Smíšek v úvodu svého článku. V textu přitom nepadne jediná zmínka o Hájíčkových aktivitách v době protektorátu, naopak, je zde nevybíravě zesměšňován a urážen: Jaro budí celou přírodu, i štíři v ten čas lezou z děr. A s proudem i bahno se hne. Hnul se i Hájíček, bývalý plukovník bývalého generálního štábu, hnula se i Plchová, neméně starožitná jako její společník. (…) I Hájíček by se dozajista raději viděl někde ve štábu NATO než nad fakturami dodávek potravin ve velkém. Sedli a napsali: Doba je nanejvýš příznivá. Je třeba, abychom konečně ukázali světu, že zde nejsme tak spokojeni. Nechceme komunistické zřízení, chceme volby pod mezinárodní kontrolou. (…) Ale i chabý rozum páně Hájíčkův však dal, že tyhle papíry nemají celkovou větší užitnou hodnotu, než jakou má mnoho papírů při své poslední službě člověku. Proto se vzmužil, rozpomněl se na svá oficírská léta, a zavelel. Přestože Jan Smíšek již fakticky hlavní aktéry letákové kampaně v tomto článku odsoudil, žaloba na ně byla zpracována krajskou prokuraturou v Praze až o půl druhého měsíce později – začátkem srpna 1956. Hájíček a jeho spolupracovnice byli obviněni z pokusu využít svobody otevřené kritiky k vyvolání nepřátelské nálady a dále z toho, že se snažili podnítit veřejnost k nepřátelským akcím namířeným proti samotné existenci lidově-demokratického zřízení zaručeného ústavou. Kromě Hájíčka, Plchové, Káclové a Drozdové byl obžalován též dvaašedesátiletý krejčí Václav Slavíček, který nalezl ve schránce své dílny jeden exemplář výpisu ze studentských rezolucí. Vhodila jej tam Božena Plchová, aniž by majitele této dílny znala. Slavíček uposlechl výzvy k dalšímu rozmnožování tohoto textu a šedesátkrát jej na psacím stroji opsal. Rozšiřoval pak tyto kopie nejen anonymně do domovních schránek na Letné a Novém Městě, ale předal je osobně též několika svým známým. Tak se o jeho aktivitách záhy dozvěděly bezpečnostní složky a zařadily jej do skupiny Hájíček a spol., ačkoliv nikdo z jejích členů Slavíčka neznal.

PŘEDSEDÁ SOUDCE RUDÝ Jednání Krajského soudu v Praze bylo stanoveno na 25. září 1956. Předsedou senátu byl jmenován JUDr. Vojtěch Rudý, který měl s politickými procesy na objednávku vládnoucí strany bohaté zkušenosti. V červenci 1951 kupříkladu předsedal soudu, který poslal v souvislosti s vraždou tří funkcionářů KSČ v Babicích na smrt celkem sedm lidí. Rudý se po prostudování dokumentace k Hájíčkovu případu musel sám osobně cítit ohrožen – jeden z bodů, formulovaný ve výpisu ze studentských rezolucí, požadoval revizi politických procesů a potrestání těch, kteří se na nich podíleli. Hájíček před soudem přiznal, že se cítí vinen, a nijak zvlášť neskrýval svou zášť vůči současnému režimu: Jako motiv svého činu opakuji svoji obhajobu před orgány bezpečnosti, že jsem chtěl docílit demokratisaci veřejného života a uznávám, že jsem k tomu volil nesprávnou formu. Na dotaz prokurátora, jaké státní zřízení považuje za ideální, měl Hájíček dle soudního protokolu odpovědět: Žádný režim není ideální, každý režim má v sobě něco dobrého a má své chyby. Druhého dne vynesl Krajský soud rozsudek – všichni členové Hájíčkovy skupiny byly shledáni vinnými z trestného činu sdružování proti republice. Jaroslav Hájíček byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, Božena Plchová na dva roky a Zdeňka Káclová s Kateřinou Drozdovou ke třem měsícům vězení. Naproti tomu Václav Slavíček byl shledán vinným z trestného činu pobuřování proti republice a obdržel trest ve výši šesti měsíců. Otázkou je, zda by stejné tresty padly i o několik týdnů později – tedy po maďarských událostech. A jaký byl osud rozesílaných letáků? Jelikož se vyšetřovatelům nepodařilo vyčíslit ani přesný počet rozšířených tiskovin, nelze též ani určit, jak velkou část z nich bezpečnostní složky zachytily. Jisté je, že některé z nich odevzdali ze strachu i lidé, kteří se s nimi zpočátku ztotožňovali. Naprosto výstižně vyjádřil tuto atmosféru strachu jeden z pracovníků potravinářského velkoobchodu, který letáky přinesl Státní bezpečnosti pro jistotu znehodnocené: Já jsem letáky roztrhal a sice po zatčení Plchové. Tehdy jsem dostal velký strach a napadla mne myšlenka letáky zničit. Když jsem je roztrhal a chtěl jsem je ještě spálit, uvědomil jsem si zase, co by se stalo, kdyby je bezpečnost na mě chtěla a já bych je nemohl odevzdat, a proto jsem je ukryl do krabičky od dětského zásypu a čekal jsem, co se bude dít. V Hájíčkových spisech se zachoval též protokol předsedy okresní organizace ČSL v Mladé Boleslavi, který obdržel Hájíčkovu výzvu funkcionářům této strany a okamžitě ji odevzdal na SNB. Nejdůraznějšího odmítnutí se Hájíčkovým dopisům dostalo v odborářském prostředí. Závodní rada Středočeských strojíren tak kupříkladu okamžitě předala tento „reakční dopis“ bezpečnosti a požadovala nejen vyšetření celé záležitosti, ale i likvidaci dalších podobných aktivit, které narušují „budovatelské úsilí“. Podobných dopisů dostaly policejní orgány od odborových organizací více. Zbývá ještě dodat, jaké byly další osudy plukovníka Jaroslava Hájíčka. Až do své smrti v roce 1978 byl stále sledován Státní bezpečností jako osoba režimu nepřátelská. V roce 1968 sice svědčil u rehabilitačního soudu s generálem Heliodorem Píkou, nic bližšího o jeho veřejných aktivitách v době tzv. Pražského jara však není známo. Nelze se divit, že s lidmi typu Jana Smíška nijak spolupracovat nechtěl. Jeho letáková kampaň z jara 1956 však zůstává ojedinělým pokusem o destrukci komunistického režimu za použití legálních prostředků – tedy stranických schůzí a přijatých rezolucí.

LITERATURA M. Blaire, Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha 2001; J. P. C. Matthews, Majáles 1956. Nevydařená revolta československých studentů, Brno 2000, B. Čelovský (ed.), Oči a uši strany. Sedm pohledů do života StB, Ostrava 2005.

Petr KOURA (nar. 1978), je doktorandem Ústavu českých dějin FF UK a odborným pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Zabývá se českými dějinami 20. století, zejména obdobím nacistické okupace. Vydal mimo jiné knihu Podplukovník Josef Balabán (Praha 2003).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz