Příběhy o bílých ženách zajatých indiány byly oblíbené na obou stranách Atlantiku a v průběhu 18. století vstupovaly z oblasti historických dokumentů stále více do krásné literatury. V obou typech textů můžeme sledovat proměny ve vnímání těchto vyhraněných kontaktů s jinou kulturou.
Vyprávění o indiánském zajetí patřila k prvním bestsellerům britské koloniální Ameriky. V oblíbenosti jim konkurovala pouze Bible a slavná alegorie Johna Bunyana Poutníkova cesta. Topos únosu indiány se v pozdější době zařadil i k častým prvkům populární americké beletrie. O trvalém ohlasu proměnlivého tématu se stabilním jádrem svědčí i jedna z jeho komerčně úspěšných aktualizací prostřednictvím postavy bílé indiánky Stojí s pěstí ve filmu Tanec s vlky. Více než bílé ženy naturalizované mezi domorodými Američany však zájem historiků tradičně přitahovaly spíše ženy, které se ze zajetí dostaly trvale zpět do své původní kultury a o jejichž osudech se zachovaly písemné prameny. Hlubší ocenění záznamů o nucené účasti na životě indiánů však přinesly teprve nové badatelské přístupy a spolupráce různých disciplín při jejich interpretacích. Vedle kulturní antropologie a etnohistorie byla pro historiky klíčová především literární věda a kritika, která upozornila na dlouho nedoceňovaná vyprávění s fiktivními prvky a jejich důležitost pro bádání o konstruování genderu a etnicity na euroamerické „hranici“. Ještě před dvaceti lety se průkopnice badatelské „záliby“ ve vyprávěních o zajetí June Namias cítila být v akademickém prostředí vnímána jako hodně divná existence, zanedlouho však začala odborná literatura k nově objevené problematice strmě narůstat. Dnes představuje dynamickou oblast s potěšitelně širokou paletou studií, edicí, antologií a také metod a interpretací.
ŽENSKÁ ROLE A ŽENSKÁ RUKA Prameny psané ženskou rukou nebo tematizující ženy jsou v koloniálním období vzácným jevem. Určitou výjimkou jsou právě vyprávění o zajetí domorodým obyvatelstvem, v nichž jsou ženy často hlavními protagonistkami a původními vypravěčkami děje. Případné napadení indiány vyžadovalo od muže naplnění jeho dobové genderové role boj se zbraní v ruce, v němž mohl i zemřít. V případě ženy bylo naopak zajetí bez boje obecně přijatelné, a pokud měla děti také předpokládané. Koloniální osadnice tak měly nedobrovolný podíl na životě domorodých Američanů poměrně často. Samotné okolnosti zajetí žen nebyly v příbězích tak podstatné, pozornost se zaměřovala především na téma sexuality překračující etnickou hranici. Již první vydání zakladatelského textu žánru vyprávění o zajetí, slavný příběh Mary Rowlandsonové (asi 1637–1711), předcházely klevety spekulující o jejím možném erotickém vztahu s náčelníkem Wampanoagů Metacomem, kolonisty nazývaným král Filip. Jedním z motivů vydání příběhu byla snaha očistit pověst této dcery jedné z předních puritánských rodin a manželky pastora. Mary Rowlandsonová byla mezi koloniálními zajatci z války krále Filipa (1675–1678) nejprominentnější postavou, a kolektivní zvědavost dala vzniknout různým neautorizovaným verzím jejího známého příběhu, jež kolovaly ústně i písemně dlouho před tím, než bylo vyprávění dáno roku 1682 do tisku (vyšlo hned ve čtyřech vydáních: v Bostonu, Londýně a dvakrát v koloniálním Cambridge). Zřejmě právě v reakci na spekulace ohledně sexuální bezúhonnosti Rowlandsonové byla do textu vyprávění zakomponována následující pasáž: Ve dne v noci, sama i s jinými jsem byla uprostřed těch řvoucích lvů a divokých medvědů, kteří se nebáli Boha, člověka ani ďábla a spali různě pospolu. Avšak ani jeden z nich se v nejmenším nepokusil zhanobit mou čistotu. Ačkoliv někteří jsou pohotoví tvrdit, že to říkám kvůli své pověsti, říkám to v přítomnosti Boží a k jeho slávě. Narativní texty o zajetích procházely úpravami a redakcí duchovních, kteří je větší či menší měrou stylizovali nebo alespoň vybavovali komentáři. Puritánský teolog Cotton Mather, z jehož pera vzešlo několik příběhů o zajetí, používal velmi efektivní způsob naznačování nevyřčeného. Tvrdil například, že indiáni neumějí ovládat své touhy a libují si v krutostech horších, než je možné popsat. Vytvářel tak prostor pro neomezenou fantazii čtenářů a posluchačů.
INDIÁN JAKO ĎÁBEL Také jiné dobové prameny než příběhy o zajetí dokládají, že klíčová otázka, která čekala ženu po návratu domů, se týkala její možné „sexuální poskvrněnosti“, zatímco sexualita bílých mužů v indiánském zajetí nikoho příliš nezajímala. Navzdory neexistenci dokladů, které by empiricky podložily konkrétní případ znásilnění Evropanky indiány severovýchodních lesů, a přes rozdílné estetické cítění domorodců a bělochů puritáni předpokládali, že indiáni inklinují k sexuálnímu násilí. Puritánský habitus se neopíral o zkušenost, ale o pojímání světa prostřednictvím biblických kategorií. Indiáni byli vnímáni jako exponenti ďábla a ani o vlastní přirozenosti si puritáni nečinili přílišné iluze: v důsledku Adamova pádu byli náchylní k hříchu i oni sami. Zajetí bylo chápáno jako přímé setkání s pokušením a po návratu byl člověk podezříván a čelil nedůvěře, že se „indianizoval“ či „zdivočel“. Ve vydaných vyprávěních jsou sice nezřídka zmíněny projevy laskavosti či pomoci ze strany domorodců, ať už šlo o poskytování potravy, výrobu mokasín nebo sněžnic pro zajatce. V rámci svého vidění světa si je však puritáni vysvětlovali jako projevy Boží prozřetelnosti a symptomy vyvolení. Providenční a biblická interpretační schémata jim tak umožňovala uchovat si stereotypy o indiánech do značné míry intaktní.
ŽENA V ZAJETÍ TEXTU Do druhé čtvrtiny 18. století jsou vyprávění o zajetích koncipována především jako svědectví pozoruhodné boží intervence ve prospěch zkoušených lidí náchylných k hříchu, jež mohou sloužit k morálnímu poučení celé komunity. V pozdějším období přijímá žánr stále větší měrou rysy dobové sentimentální literatury určené pro pobavení a vyvolání dojetí. Zatímco se mění interpretativní rámec vyprávění i čtenářského vnímání, přetrvávajícími konstantami starších i novějších fiktivních a kvazifiktivních příběhů zůstává morálně výchovný apel i zaujetí myšlenkou sexuální bezúhonnosti ženy. Ani k opuštění teologického výkladového paradigmatu nedošlo náhle, ostatně citovost značně pronikala i proudy religiozity 18. století. Mezi jednotlivými vyprávěními o zajetích existovaly komplexní intertextuální vztahy. Jednou nalezená dějová, ale i typografická schémata požívala v koloniálním prostředí značné setrvačnosti. Když byl roku 1744 v Severní Americe poprvé vytištěn slavný sentimentální román Samuela Richardsona Pamela, velmi se podobal titulním listem raným vyprávěním o indiánském zajetí, a zjevně tak byla naznačena paralela mezi únosem hrdinky v kontextu evropském a severoamerickém. Jestliže Richardsonova próza Pamela zpopularizovala v literatuře téma ohrožené ženské ctnosti, téma indiánského zajetí začalo být brzy narativně utvářeno jako americký příklad ženské počestnosti v nebezpečí a nabídlo nové možnosti zpracování námětu. Zatímco u sentimentálních literárních hrdinek „starého kontinentu“ se v zásadě jednalo o únosy evropskými muži, u severoamerických bílých žen šlo o zajetí napříč relativně ostře konstruovanou etnickou hranicí. Ve vyprávěních o zajetích mezi indiány se označení bílý namísto anglický poprvé objevilo patrně v sentimentálním příběhu manželů Flemingových, jenž byl uveden na knižní trh roku 1756, a to hned v šesti anglických a třech německých vydáních. Elizabeth Flemingová se po úniku ze zajetí schovávala v ohořelém kmeni stromu. Když ji v úkrytu nalezlo několik mužů charakterizovaných jako bílí, byla jimi málem nedopatřením zastřelena, neboť zuhelnatělé dřevo a prach zastřely její bělost. Nebezpečí bylo odvráceno teprve, když jeden z Evropanů zvolal Zadržte, podle hlasu je to bílá žena! K rozšíření obrazu bezbranné bílé ženy jako oběti žádostivosti a brutality indiánů značně přispěl příběh vojáka a dobrodruha Petera Williamsona, jenž byl jedním z nejčtenějších vyprávění o zajetí v druhé polovině 18. století. Vydání v Severní Americe se sice dočkal teprve v roce 1793, už od roku 1757 však byl hojně vydáván na britských ostrovech a díky transatlantickému knižnímu trhu si nepochybně našel cestu i ke čtenářům v zámoří, jak ostatně dosvědčují četné dobové literární výpůjčky. Součástí vyprávění je epizoda záchrany mladé šlechtičny, lady Longové, jež se dostala do rukou indiánů. Peter Williamson se s horlivostí a ochotou přidává k výpravě vedené snoubencem mladé dámy za účelem získat Evropanku z rukou domorodců stůj co stůj zpět. Text příběhu líčí, jak si Angličané s únosci snadno poradili a do jednoho je zabili. Čtenáři se po té naskytuje sexuálně i etnicky konotovaná podívaná na tělo lady Longové, jež byla nalezena zcela nahá, v širém lese, obepínající svými alabastrovými pažemi chladný drsný strom, ke kterému byla přivázána provazy utaženými tak těsně, že jí z konečků prstů kanula krev! Její půvabné, něžné tělo a delikátní údy poškrábány, pohmožděny, poraněny kameny a větvemi stromů, jak byla vláčena a celá umazána od krve! Williamson předpokládá, že indiáni museli být přitahováni touto dámou v květu mládí obdařenou všemi ženskými přednostmi, jež jí dává tak okouzlující krása. Lady Longová je zobrazována jako bezbranný objekt surovosti a sexuální touhy domorodců. Podle Williamsona mělo být součástí její sofistikované smrti uspokojení těchto ďábelských ničemů v jejich brutálním chtíči. Komerční úspěch a opakované vydávání příběhu přispělo k popularitě a ustálení obrazu vnadné bezbranné bílé ženy ohrožované indiány, jejíž čest mohou hájit pouze mužští příslušníci její vlastní kultury, a to doslova, neboť vedle jednoznačné anti-indiánské propagandy se ve vyprávěních o zajetí setkáváme také s protifrancouzským nábojem.
POLITICKÁ HRA Ve starších providenčních příbězích figurují francouzští kolonisté především jako „papeženci“, kteří ohrožují náboženskou integritu protestantských zajatců. V kvazifiktivních sentimentálních textech se však objevuje typ francouzského svůdce, jenž není pro čest anglické ženy nebezpečný o nic méně než indián. Hned dva francouzští „svůdníci“ například vystupují v různých verzích vyprávění tematizujících zajetí Jemimy Howeové, kterou indiáni Abenakiové prodali dvěma Francouzům, otci a synovi, před jejichž tužbami musela hájit svou počestnost. Na pomoc jí přispěl teprve anglický gentleman Peter Schuyler. Jemimu Howeovou nakonec odvezl z Nové Francie zpět domů Israel Putnam, pozdější hrdina americké války za nezávislost. Právě v souvislosti s oslavou generála Putnama se dostalo pozornosti také příběhu Jemimy Howeové, jenž začal být vydáván tiskem teprve po revolučních událostech, na přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. století. Předrevoluční a revoluční období vůbec přineslo oživení zájmu o žánr vyprávění o zajetí. Umožňoval totiž vznik analogického chápání únosů ze strany domorodců a nově vnímané poroby ze strany mateřské země. Indiáni i Britové mohli být konstruováni jako nepřátelé. Vyprávění o zajetích evokovala celý komplex představ a asociací, jež bylo možno pohotově použít proti novému protivníkovi. Nejprve začaly být počátkem sedmdesátých let 18. století opětovně vydávány starší známé puritánské příběhy o zajetí. Jejich účinek na čtenáře byl aktualizován prostřednictvím typografických proměn titulních stran s názvy příběhů a především pomocí zcela nových dřevořezů. Nejznámějším příkladem je frontispis několika vydání vyprávění Mary Rowlandsonové z počátku sedmdesátých let 18. století zobrazující puritánku bránící svůj dům před útočníky se zbraní v ruce, ačkoli ve vlastním textu vyprávění nedrží Mary v rukou mušketu, nýbrž své malé dítě. Ani v době mobilizace sil proti britskému útlaku však neustoupilo do pozadí tradiční zaujetí otázkou sexuality bílé ženy na etnické hranici, jak dosvědčuje jiný doprovodný rustikální dřevořez z roku 1770. Mary Rowlandsonová je na něm zachycena zcela nahá, posetá ranami, místy dokonce s odtrženou kůží – částečně tak ztrácí svou bělost, a tedy etnickou identitu. Dítě tmavé pleti v pozadí navíc neodbytně nastoluje znepokojivou otázku její sexuální počestnosti. Rytina jednoduše a srozumitelně poukazuje na indiánské zajetí jako na ohrožení cti a etnické příslušnosti. V průběhu americké války za nezávislost zastínila Mary Rowlandsonovou v popularitě nová revoluční hrdinka zajatá indiány – Jane McCreaová (asi 1752–1777). Její příběh byl zpracováván v dobové próze, poezii, dramatu i žurnalistice. Jádrem bylo milostné vzplanutí mladé osiřelé dcery presbyteriánského pastora k loajalistovi, jenž se přidal k britské armádě generála Burgoyna. Oba milenci se měli sejít za předpokládaného britského tažení z Quebeku na jih k řece Hudson a pod britskou ochranou uzavřít sňatek. Jane se sice vydala na cestu, ale do svého cíle nikdy nedorazila. Podle literárního podání byla zajata, skalpována a zabita Mohawky. Příhoda byla hojně využívána v rámci revoluční rétoriky. Generál Horatio Gates s její pomocí mobilizoval vlastenecké nadšení kolonistů před bitvou u Saratogy na podzim roku 1777. Dosažené vítězství ještě více podnítilo oblibu příběhu nejen v Americe, ale také v nově spojenecké Francii. Literární a brzy i vizuální ztvárnění osudu nešťastné Jane se stala prostředkem degradace Britů jako mužů neschopných chránit koloniální bílé ženy před útoky indiánů, s nimiž navíc uzavírali spojenectví proti koloniálním povstalcům. Ostatně také jedno z obvinění vznesených proti britskému králi v Prohlášení nezávislosti amerických kolonií zní: snažil se poslat na naše hraničáře kruté indiánské divochy, jejichž známým pravidlem boje je pobíjení všech bez ohledu na stáří, pohlaví a stav.
PŘITAŽLIVOST TĚLA Již June Namias upozornila, že na vizuálních zpodobněních Jane McCreaové jsou akcentovány její vlasy a podmaněné tělo. Velmi dobře je to patrné na klasickém ztvárnění námětu americkým malířem nizozemského původu Johnem Vanderlynem. Olejomalbu u něj objednal v Paříži roku 1804 connecticutský veršotepec Joel Barlow jako součást zamýšleného obrazového doprovodu ke svému eposu Kolumbiáda, na němž začal pracovat brzy po utichnutí revoluční vřavy. Plátno se stalo známějším než samotný epos a vzbudilo další zájem o příběh Jane McCreaové. Prototypické vyobrazení klade do kontrastu světlou dívčinu pleť a bílý šat se snědými těly indiánů na pozadí tmavé divočiny. Její ruce ukazují, že se snaží bránit dva zřejmé znaky své ženskosti: vlasy svírané Mohawkovou rukou a poodhalená ňadra, z nichž je její dlaň násilím odtažena. Podobně jako ve vyprávění Petera Williamsona se zde setkáváme s předpokladem, že domorodí Američané obnažují Evropanky. Chování neakceptovatelné v západní civilizaci, která ženské čistotě přikládala vysokou kulturní hodnotu, je tak připisováno pouze indiánům. Podobně jako v případě scény s lady Longovou a dřevorytu ranami poseté Mary Rowlandsonové je zde ženské tělo vystaveno divákovu voyeurismu. Jedno opakující se sdělení sentimentálního i revolučního obrazu ženy v zajetí je přes jeho mnohovrstevnatost jednoznačné: noví Američané musí ženy své kultury chránit před surovostí a žádostivostí mužů snědé pleti. Po desetiletí oblíbené, čtené i vizuálně ztvárňované příběhy zajetí bílých žen indiánským obyvatelstvem poskytovaly nejen argumenty pro ospravedlnění agrese vůči domorodcům, ale přispěly také k postupnému ustálení obrazu ženy evropského původu jako zvlášť přitažlivé a neodolatelně svůdné. Dokladem, že vůči až dráždivé atraktivitě námětu bílé ženy mezi indiány nebyly v pozdním 18. století imunní ani české země, může být hrdinský balet Die Engländerin und die Indianer, uvedený 1. ledna roku 1782 v Brně. Podle dochovaného libreta (uloženého v Archivu města Brna) se děj odehrává na utopickém ostrově obydleném indiány, u něhož ztroskotala evropská loď. Do hlavní postavy, křehké, bezbranné a ustrašené Angličanky, se postupně zamilovávají evropští trosečníci i místní indiánský náčelník, jenž vyhrožuje násilím, pokud si jej žena nevezme. Nakonec je zachráněna Angličanem, který ji s domorodým vůdcem smění za pušku a šťastně s ní odpluje.
LITERATURA J. Demos, The Unredeemed Captive. A Family Story from Early America, New York 1994; G. L. Ebersole, Captured by Texts. Puritan to Postmodern Images of Indian Captivity, Charlottesville 1995; J. Namias, White Captives: Gender and Ethnicity on the American Frontier, Chapel Hill 1993; P. T. Strong, Captive Selves. Captivating Others: The Politics and Poetics of Colonial American Captivity Narratives, Boulder 1999; K. Z. Derounian-Stodola (ed.), Women's Indian Captivity Narratives, New York 1998.
Veronika ČAPSKÁ (nar. 1978) působí na Ústavu historie a muzeologie FPF SLU v Opavě. Věnuje se kulturním dějinám raného novověku.