U nás ve Strakách (u Nymburka) „líhali“ před rokem osmačtyřicátým kyrysaři, – těžká kavalérie. Bylo to krásné vojsko!... Od válek napoleonských do 1846, tedy přes dvě kapitulace sloužili vojáci skoro vleže. Proto se říkalo: syn leží tam a tam. (Robota a první dnové svobody. Z tatínkových pamětí uvádí prof. dr. V. Dědina, Praha 1933).
Kapitulací vojáka rozumíme závazek muže ke službě po určitou dobu. Lze ji tedy považovat za časově vymezený „pracovní poměr“. Než ovšem nastaly bohulibé časy, kdy si vojáci směli „poležet“, sloužili doživotně. Tzv. doživotní systém vytrval půldruhého století. Tato doživotní služba měla ryze ekonomický důvod: stálá armáda (u nás vznikla v roce 1649, po skončení třicetileté války) představovala totiž i pro císaře „drahý špás“. Verbování a odvody stály celé jmění stejně jako výstroj, výzbroj a výcvik rekrutů. Až do konce první třetiny 18. století totiž existovali mušketýři. Mušketýr s mušketou (kvůli její velké váze k ní nosil i vidlici) cvičil střelbu na 143 povelů, zatímco fysilír podle nového výcvikového řádu v habsburské armádě zaváděnému po roce 1705 reagoval pouze na 56 povelů. Fysilírova křesadlová puška byla lehčí a účinnější a především levnější. I přesto změny ve výzbroji všech druhů vojsk stály ohromné peníze a probíhaly po celá desetiletí. Odtud pocházela usilovná snaha dvora, aby vojáci sloužili do „roztrhání těla“, tedy pokud možno doživotně. Roku 1649 císař rozhodl ponechat ve službě devět pěších, stejný počet kyrysnických a jeden dragounský pluk. Tím byly položeny základy stálé armády. Pěší pluk měl ve stavu 10 setnin (rot), celkem pak 880 mušketýrů, 480 pikenýrů (vyzbrojených 5–6m dlouhou píkou) a 80 rondašírů (s kulatým štítem, kratší píkou a rapírem). Od konce roku 1695 byl stav zvýšen na 12 setnin. Roku 1675 měla habsburská armáda stav 45 460 mužů, roku 1701 96 000 a roku 1740 asi 141 880 (bez dělostřelectva, které tehdy ještě obhospodařovaly cechy). Je zajímavé, že stálé vojenské (profesionální) jednotky mělo již dávno před třicetiletou válkou Turecko, jehož janičáři patřili mezi elitu vojenského vychování a statečnosti v tehdejším světě. Pojem „doživotní“ vojenské služby je nutno brát s jistou rezervou. Opravdu do konce života totiž naverbovaný muž sloužil, pokud padl v bitvě, nebo zemřel při výkonu služby. Jinak bývali vojáci zpravidla propuštěni dříve, ať už v důsledku chronických zdravotních problémů, zmrzačení, nebo proto, že zběhli. Dezertéři, kteří se zpravidla uchýlili pod ochranu pruského panovníka, museli zde většinou vstoupit do armády. Kromě toho Prusové, Sasové i Bavoři při válečném tažení českými zeměmi odvlékali mladé muže a vřazovali je do armády (v pruských plucích Fridricha II. sloužilo běžně i více než 50 % cizinců). Počty rekrutů se zvyšovaly s početním růstem stavů armády. V Čechách se v roce 1670 verbovalo na základě povolení zemskými stavy 3667 pěších a 1000 jízdních rekrutů, v roce 1684 asi 3 917 a 1688 na 6000 nových vojáků. Tyto počty se zvyšovaly na 6528 v roce 1706 a roku 1734 na 8000 mužů. Ve válkách o Slezsko dokonce požadavky vzrostly na 15 000 v roce 1741 a pak na 60 000 v roce 1744. Vedle těchto „rekrutýrek“ probíhalo samostatné doplňování velením pluku. Po smrti císaře Františka Štěpána Lotrinského se v roce 1765 stal spoluvladařem Marie Terezie jejich syn Josef II. Do vínku dostal povinnost starat se o vojsko. Vzal si k ruce Mořice Lacyho, později polního maršála a předsedu Dvorské válečné rady. Jedním z důležitých rozhodnutí se stalo „odstranění“ majitelů pluků a jejich přeměna z vojenských podnikatelů na čestné názvy. V rámci reforem došlo od 8. dubna 1771 k rozdělení stálých verbovacích obvodů a rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech (krajích i oblastech říše). Tento systém vyvrcholil zavedením Conscriptions Werbbezirks Systeme roku 1781. Jednalo se o předstupeň k zavedení všeobecné branné povinnosti, neboť došlo k evidenci veškeré mužské populace (Francie zavedla obdobný systém na samém počátku 18. století a Prusko od roku 1733). Vojáci byli pro nadpočetnost vybíráni (někteří z trestu), losováni, nebo se našli i furianti, kteří dobrovolně oblékli císařův kabátec. Voják musel měřit 168–180cm a být ve věku 17–40 let. Od vojenské služby byli osvobozeni šlechtici, vzdělané osoby a jejich děti a duchovní. Každý pěší pluk byl povinen vytvořit ve svém doplňovacím kraji zálohu 640 mužů.
OD REFOREM ARCIVÉVODY KARLA DO ROZPADU MONARCHIE
Reformou arcivévody Karla došlo od 4. května 1802 v Rakousku (nikoliv v Uhrách, kde zůstala ještě
doživotní) konečně k omezení délky vojenské služby. U pěchoty to bylo na 10 let, u jezdectva 12 a u dělostřelectva na 14 roků. Výnosem ze dne 11. června 1811 a opět 4. dubna 1827 pak to bylo potvrzeno, že u všech druhů zbraní se délka služby stanovuje na 14 let. Je zajímavé, že polní maršál Radecký považoval, na rozdíl od Dvorské válečné rady, 14 let za přehnaně dlouhou dobu právě z ekonomických důvodů. Kriticky se stavěl k tomu, že nemoci způsobené službou zavinily vojákovu invaliditu a o jeho léčení a o život ve výslužbě se musela postarat armáda ze svých peněz (sám však setrval v císařově kabátci při plném zdraví 72 let). Na rozdíl od dvorských kruhů se stavěl za zavedení levnějšího miličního systému.
Ze sprostých vojáků (tzv. gemeine) nejdéle sloužil husar Ladislaus Skultety, a to až do svého skonu roku 1831, po 75leté službě. Z „našich“ vojáků, délkou služby poněkud skrovnějších, můžeme zmínit například šikovatele Michaela Hardtmanna z pražského 28. pěšího pluku, který zemřel 18. srpna 1759 po 69leté službě a šikovatele Josefa Pelikána od olomouckého 54. pěšího pluku, který opustil armádu v roce 1881 po 52 letech služby. S hodnostmi se šetřilo a tito „délesloužící“ nikdy nedosáhli vyšší než poddůstojnické hodnosti.
Služba v délce 14 let se udržela až do 14. února 1845, kdy se výnosem císaře zkrátila na osm let. Tolik zpravidla ani netrvala, neboť vojáci mohli ve výcviku strávit tři roky a pak pobývat na trvalé dovolené, kterou přerušila pouze hrozba války. Až do vydání zákona o zavedení všeobecné branné povinnosti bylo možno za sebe na vojnu poslat náhradníka, nebo se ze služby vyplatit. V polovině 19. století činila „výplata“ ze služby „astronomických“ 1 200 zlatých, takže pouze nejbohatší odvedenci se službě v armádě tímto způsobem vyhnuli.
Asi nejdůležitější dekret (Nejvyšší rozhodnutí) vydal císař 5. prosince 1868, kdy se vojenská služba stala všeobecnou bez jakýchkoliv výjimek a její délka byla stanovena na tři roky u pozemních sil a u námořnictva pak na čtyři. U zeměbrany se sloužil rok, od roku 1894 pak dva. Došlo ke zřízení kategorie jednoročních dobrovolníků. Posledním branným zákonem monarchie z 5. července 1912 se služba zkrátila na dva roky, u jízdního dělostřelectva byla stanovena na tři roky a u námořnictva zůstala délka stejná – čtyřletá. V důsledku vypuknutí války se ale vojna těch „šťastnějších“ z nástupních ročníků 1912–1914 poněkud protáhla.
Někteří vojáci mohli zakládat rodiny (se souhlasem majitele a pak velitele pluku) i v době, kdy sloužili doživotně. Po zavedení omezené délky služby na počátku 19. století měli povoleno se v průběhu druhé kapitulace oženit. Rodinnému životu vojáků vojenské orgány až do roku 1868 vycházely vstříc i tím, že při jejich leženích na vesnicích bývaly jednotlivé pluky vícenásobně přidělovány do stálých oblastí. Vojáci si pak někdy dokázali vybudovat rodinné zázemí a mít s děvčaty (děvečkami) z vesnice potomky. V době služby či po propuštění pak mohli vést běžný rodinný život. Někteří z vysloužilců se mohli i se svojí vojenskou rodinou ubytovat v některé z invalidoven v monarchii. Holomoucké noviny z 29. března 1849 vytýkaly armádě: Rozmnožování stálého vojska naplňuje pohlaví ženské velikým smutkem. Největší, nejzdravější a nejsilnější chlapíci přicházejí na vojnu a stráví nejpěknější leta v stavu bezmanželském. Nezahynou-li na vojně, vrací se zmrzačení, seslabení a mrzutí domů. V Moravě již převyšuje počet ženských počet mužský o 80 240 osob a v Čechách o 254 000... Vypočítalo se, že říše Rakouská od r. 1601 do loňska, tedy v 249 letech, pouze 100 roků mimo válek strávila, v 148 rocích ale 29 válek účastna byla...
Až do vlády Josefa II. nebyla většina vojska kasernována. V létě žili vojáci zpravidla v táborech a na zimu bývali posíláni do vesnic na tzv. zimní kvartýry. Od Lacyho éry se situace otočila a vojáci v zimě pobývali v kasárnách, tedy zpravidla ve zrušených klášterech nebo k tomu účelu vybudovaných kasárenských objektech. Na léto odcházeli na výcvik i výpomoc sedlákům na vesnice. Prakticky teprve po zavedení všeobecné branné povinnosti (1868) se stalo celoroční kasernování vojáků železným pravidlem (s výjimkou manévrů).
VOJÁCI VŠECH NAŠICH REPUBLIK První Československá republika nechala v chodu formy systému doplňování vojska v podobě, v jaké fungovaly v Rakousko-Uhersku. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců (v zákoně z roku 1920 se stanovila služba 14 měsíců s prodloužením o čtyři další), ale nedlouho po Hitlerově nástupu k moci v Německu se opět prodlužovalo na dva roky prezenční služby. ČSR sama byla schopna na základě všeobecné branné povinnosti při mobilizaci roku 1938 postavit do pole 42 divizí, aby pak jejich výzbroj doslova darovala nacistickému Německu (kterému nepochybně přišla vhod). Po roce 1945 se opět ujala prezenční vojenská služba v délce 24 měsíců. V době vrcholící studené války bývala občas, k malé radosti těch „méně uvědomělých“ vojáků, prodlužována. Nastala rovněž zřejmá inflace hodností. Především u vyšších důstojníků (major až plukovník) narostl počet natolik, že by odpovídal armádě s mnohonásobně vyššímy stavy. Po listopadu 1989 došlo na nátlak veřejnosti k postupnému zkracování prezenční vojenské služby mužů až na 12 měsíců a od 1. ledna 2005 byla zrušena úplně. Podle mínění velké části občanů České republiky tak život mládenců ve „vojenském ležení“ konečně dospěl do své „optimální“ délky (lidsky i ekonomicky). S ekonomickým hlediskem je ale profesionalizace české armády v přímém protikladu. Kupodivu se o to postarali armádní představitelé sami. Snad nejmarkantněji se tato skutečnost projevuje v oblasti udílení (inflace) právě u vojenských hodností. Pro ilustraci: Armáda České republiky má na několik málo bojových (správněji bojeschopných) jednotek – praporů, rot, letek – asi 40 generálů a ohromný počet 3000 vyšších důstojníků při celkovém stavu 23 000 vojáků. Jako zajímavost dodejme, že německý, ryze profesionální reichswehr měl v letech 1921–1933 na 102 000 vojáků u bojových útvarů (délka kapitulace činila u mužstva a poddůstojníků 12 roků, u důstojníků 24 roků) 45–55 vojáků v generálských hodnostech! Rovněž čeští nižší i vyšší důstojníci zaplní slušný počet kanceláří. Je dokonce znám i téměř pohádkový případ, kdy někdejší „modroknížkář“ obdržel po třech měsících „výcviku a služby“ v kasárnách hodnost kapitána. Čtyřiadvacetiletý brigádní generál Napoleon Bonaparte i rakouští arcivévodové, kteří mívali přidělenu nějakou vojenskou hodnost doslova od kolébky, by zbledli závistí. Jednoduše řečeno: zdaleka ne všichni čeští profesionální vojáci jsou schopni i ochotni na zavolání polnice opustit své vyhřáté kanceláře a položit život za svoji vlast. Pak se logicky dere do popředí otázka smyslu jejich existence.
LITERATURA Kol. autorů, Vojenské dějiny Československa, 3. díl, Praha 1987; Illustrierte Geschichte der k. k. Armee in ihrer kultrurhistorischen Bedeutung..., 2. díl, Wien, b. d.
Petr HAVEL (nar. 1951) je historik vojenství. S Andrejem Romaňákem vydal knihu Maršál Radecký: vojevůdce pěti císařů (Praha 2000).