Pořád jsem čekal, že se náhle odněkud objeví Čapkův praotec Janeček a dá se se mnou do řeči:
— Kouknou se, mladej, tenhle pazourek otesal můj kluk. Žádný silák a před mamutem vezme nohy na ramena. Ale když sáhne na pazourek, rozsvítí se mu v očích taková nějaká záře, oheň, či co, něco jako posvěcení. A člověk najednou kouká, a je z toho ženská. Doopravdická ženská, i s tímhle tady vpředu. No řeknou, není to talent, ten můj kluk? Ono přece nejde jenom o to praštit pazourkem divočáka. Tohle je, totiž, pane — umění...
Ta cesta do pravěku trvá jeden milión let a stodvaadvacet metrů. Je schůdná, bez prodírání pralesy. Opancéřovaní dinosaurové s malými mozky nepředstavují nebezpečí. Nejsou tu totiž. Vymřeli. To je zákon, že malý mozek a mnoho pancéřů je odsouzeno k vymření. Cesta do pravěku vede po parketách šesti rozsáhlými sály. Neobjeví se ani praotec Janeček. Nanejvýše některý z kustodů expozice, aby vám nabídl katalog nebo zakázal fotografovat.
A přece tu život pravěku před člověkem dvacátého století plyne v souvislém toku. Je to román se svými zápletkami a katarzemi, s epizodami i pointami. Román, který nebyl napsán. Román, který se vystavuje.
Výstava Pravěké dějiny československého území byla otevřena k Mezinárodnímu archeologickému kongresu, který se konal v létě v Praze. Ale ti, kteří výstavu připravovali, navrhovali, instalovali, kteří vážili, který exponát z depozitáře vybrat, kam jich šest tisíc položit, ti všichni mysleli nejen na svých devět set kongresových hostí; to byli vědci z celého světa a přišli na zahájení. Jenže po nich sem dnes přicházejí tisíce prostých lidí i vzdělaných, náročných návštěvníků, ale neodborníků v pravěké historii, tisíce zájemců zvědavých na to, jaký byl život před statisíci lety v místech, kde dneska žijeme my.
Tři roky pilné práce zabrala příprava této výstavy různorodému kolektivu odborníků. Pravěké dějiny, zajímavě přibližované tisícovce vědců z celého světa, na slovo vzatých odborníků, jako přadleně nebo prodavačce. V tom je velká přednost — umět hovořit poutavou řečí ke všem tak, aby si každý mohl odnést maximum, jaké může pojmout jeho mozek. (...)
Reportáž je u konce. Praotec Janeček nepřišel. Nezatahal mě za rukáv, i když jsem ho tu potkával na každém kroku. I když jsem věděl, že jeho duch tady je. A že k nám všem promlouval, ať hovoříme česky, německy, anglicky nebo rusky:
— Lidi, milión let, to je fantastický krajíc času... Považte, jaká by to byla škoda, začínat s tímhle vším zase znova.
A připomněl mi v podvědomí ukrytá Sartrova slova: Dojde-li k atomové válce, ta další se bude odbývat už zase pazourky a kamennými kyji. Mrazí to nepříjemně v zádech. I když nejste nepřáteli — pazourků.
(Dějiny a současnost č. 12/1966, s. 24)