Přesun – jako ostatně veškerou činnost vojska – určovaly s nepřekonatelnými podrobnostmi služební předpisy a příručky jak slovem, tak obrazem.
Zdá se to být dnes těžko pochopitelné, ale vojáci se s veškerým svým vybavením většinou vždycky dostali tam, kam vojevůdci chtěli. Buď pěšky, nebo s pomocí koní, a jsou známy případy, kdy byli použiti velbloudi, sloni a posloužili i voli. Také páni z nejvyšších velitelských kruhů bez ohledu na věk a hmotnost usedali do sedel. Pokud si z nějakých příčin nárokovali pohodlnější cestování, zaveleli přistavit koněspřežný povoz, přirozeně luxusnější, než byly furverky s nákladem materiálu.
C. (a) k. vojsko používalo vozy opatřené čtyřmi koly a připojené za tažná zvířata, většinou koně. Povozy s menším počtem kol se uplatňovaly v armádě u zdravotní služby; u plukovních hudeb byl většinou na dvoukolce přepravován turecký, tedy velký buben. Povozy pro vojenské potřeby nejen vyráběné, ale přímo konstruované, se v c. k. vojsku objevily už v roce 1776. Právě v tomto roce se v Dolních Rakousích a také u Prahy konalo první velké vozatajské cvičení. Typy povozů pro vojsko byly předpisově stanoveny v roce 1783 – byly to kryté nebo žebřinové vozy a povozy pro potřeby štábů. V roce 1811 Dvorská válečná rada zřídila komisi pro konstrukci vozů a v roce 1816 byly předepsány provozní normy: rychlost na rovině byla 4 míle, v horách 2 míle denně (1 míle byla 7, 532km).
Sortiment vojenských potahových vozidel byl dost široký a jednotlivé typy byly určeny a popsány v příslušných služebních předpisech, které se během let měnily buď dodatky, nebo novými vydáními. Podrobná příručka z roku 1896 uvádí jak popisy, tak nákresy 76 typů vozů používaných vozatajstvem, dělostřelectvem a jednotkami pionérů. Šlo výhradně o vozy pro přepravu nákladů objemných, těžkých, ve zdravotní službě i křehkých. Na kolech se s pomocí koní vozila děla, mostní konstrukce, ve službě proviantní pak i polní pekárny a kuchyně. Na speciálně karosovaných povozech se přepravovaly i vojenské pojízdné holubníky, používané ve službě spojové. Veškerou činnost, vzhled a chování vozky, řídícího z kozlíku potah zapřažený před vůz naložený například pytli s moukou, bednami s municí nebo plukovní kasou, určovaly do detailu vojenské předpisy.
ZAPŘAHAT! NASEDNOUT! V roce 1905 vyšel cvičební řád pro vozatajstvo, který nahradil všechny předchozí. Začíná gymnastikou a po zvládnutí cvičení prostných přechází na nářadí, které mělo zatím nahradit živého koně, pokračuje výcvikem pořadovým a zahrnuje i manipulaci se zbraněmi s důrazem na vzdávání pocty. Když se následně vojáci dostali ke koním, bylo jim objasněno, co znamená krok, klus a cval, učili se navléknout na koně uzdy a ostatní potřebné řemeny a popruhy, vyvést je ze stáje, nasednout, sedět v sedle a na koni jezdit. V další části přecházel reglement k hlavní činnosti vozatajstva – k jízdě s povozem. V bodu 567 bylo předepsáno, že voják vede spřežení v postroji z levé strany povozu tak, že drží sedlového koně (ve spřežení vlevo) pravou rukou za otěže. Bod 568 stanovil, že při přiblížení k povozu učitel zavelí Zapřahat!, načež voják obrátí spřežení kupředu vlevo od špičky oje a zůstane stát krok před koňmi. Poté, obrácen čelem k povozu, přistoupí před střed spřežení, uchopí pravou rukou otěže sedlového, levou pak náručního koně (ve spřežení vpravo) těsně pod bradou a nechá je couvat podél oje až do úrovně její špičky. Připevní koně k povozu a po pečlivé kontrole správného zapřažení se postaví vedle sedlového koně a uchopí křížové opratě náručního koně. Na povel Nasednout! podle § 67 (bod 615) vezme opratě do levé ruky a ustoupí až k vahám. Pravou rukou se přidrží povozu a – opratě stále v levé ruce – stoupne pravou nohou na výstupek zákolníku, levou nohou se odrazí, a tak vystoupí nejprve levou, pak pravou nohou na podlážku a posadí se na kozlík. Podle dalšího bodu předpisu sedí vozatajský voják vždycky na pravé straně kozlíku, a když si upraví opratě, vezme do pravé ruky bič. Při sezení na kozlíku, stejně jako v sedle, musí obě sedací kosti (nepředpisově, ale srozumitelně řečeno půlky) těsně přiléhat k sedátku. Kyčle a ramena jsou rovnoběžné s čelem povozu, horní část trupu je rovně vysunuta z kyčlí. Paže ohnuté v lokti drží vozka u těla, a ruce, sevřené v pěst, ve stejné výšce vedle sebe jsou mírně vysunuté dopředu. Obě nohy se pevně opírají o podlážku, aby sezení nebylo vratké. Bič, vztyčený svisle vzhůru, je v pravé ruce na šířku dlaně nad spodním koncem bičiště opřen o pravé stehno. Vojáci se pochopitelně naučili také předpisově povoz opustit a vypřáhnout koně. Podle řádu se cvičila i jízda zručnosti s dvou- a čtyřspřežím, řízeným ze sedla, z kozlíku, i se šestispřežím. Dále pak jízda přes příkopy, z kopce i do kopce, v prudkých zatáčkách, měkké i bažinaté půdě, přes brody a na ledě, to všechno včetně vyprošťování uvízlých povozů. V příloze byli vojáci trénu v § 12 školeni v sestavování vozové hradby pro případ nenadálého útoku nepřátelské kavalérie. V instrukci pro koňský provoz u dělostřelectva, vydané v roce 1909, je několik nepatrných odchylek, poněkud je například zmírněn nárok na vzdálenost, kterou koně zdolávají za minutu krokem, klusem či cvalem. Při nácviku plavání je předepsáno, že učit koně plavat musí dělostřelci kvalifikovaní jako samoplavci (Freischwimmer). Výcvik s povozem se od vozatajského liší spíš ve formulacích jednotlivých úkonů – v § 31, bod 305, se doslova píše: Spřežení vozka přivádí tak, že jde mezi oběma koňmi a vede je z levé strany k povozu tak, aby stáli metr před špičkou oje. Pak připne sedlového koně k chomoutu a stoupne si vedle něj. Na povel Zapřahat! vozka přistoupí, obrácen čelem proti povozu do středu spřežení, pravou rukou uchopí otěž sedlového, levou náručního koně těsně pod bradou a nechá koně couvat, až stojí hlavou u špičky oje. Právě tato pasáž vozatajského předpisu i dělostřelecké instrukce zřejmě dala podnět k parafrázi tohoto ustanovení, k úsměškům nad příkazem, že kůň se obvykle zapřahá hlavou ve směru jízdy. Aniž bychom chtěli hájit vojenské vyjadřování, musíme přiznat, že je to svým způsobem pravda; koně tak dokonce i jezdí a nikdo se tomu nesměje. Vojáci na koněspřežných povozech příliš necestovali. Předpis o přípřeži, tedy o zákonem stanovené povinnosti obyvatelstva přistavit povoz pro účely vojska z roku 1782, stanovil velmi přísné podmínky. Na vozech směly být přepravovány vojenské osoby cestující služebně, dále pak nemocné a zchromlé mužstvo, chlapci putující do vojenských výchovných ústavů, případně rekruti, vězňové a chůze neschopní invalidé. Ostatní jen tehdy, když bylo třeba urychlit přesun. Podle § 53 (Pochodový pořádek a kázeň) druhého dílu služebního řádu z roku 1860 byli vojáci přepravováni zásadně jen na základě lékařského nálezu. Vydání z roku 1874, které do svérázné češtiny přeložil Ferdinand Čenský, se tomuto problému věnovalo na několika místech. V § 8 (O kázni na pochodě) to byl bod 58: Dělostřeleckému obsluhovatelstvu (Bedienungs-Kanoniere), příliš-li se namáhalo nebo nastává-li mu namáhání úsilné, dovoleno jest na střelby (Gechütze) a povozy se střelivem vsednouti. Dělostřeleckému obsluhovatelstvu baterií jezdeckých se rozkáže, aby sesedlo, kdykoliv buď k vlastnímu mužstvu zotavení, buď koňstva ušetření toho vidí se potřeba. Mužstvo, které sesedlo, kráčej vedlé svých střeleb nebo povozů se střelivem. Bod 65 pak jen zpřesnil ustanovení řádu z roku 1860: Ti, kdož udávajíce, že jsou k pochodu neschopni, v zadu zůstali, buďte před lékaře předvedeni; těm dovolte velitelové nad oddíly povoznými vsednouti na vůz jenom tehdáž, když to lékař byl nařídil; není-li tento při ruce, dovolí se to pouze potud, pokud neschopnosť k pochodu patrně v oči bije. Vsednouti na vozy k souvozí náležející ať dovolí se pouze kovářům koněléčným (...). V bodu 78 (§ 9) Jak třeba zachovati se v případech mimořádných se praví: Za tuhé zimy jezdcové s koní častěji sesednou; taktéž mužstvo se vezoucí, jenž jest k pochodu schopno ať časem sleze a pěšky jde, aby údy neskřehly. Ve druhém vydání druhého dílu služebního řádu (z roku 1887) byla tato ustanovení ve stručné podobě zopakována. V § 7 (Pochodová kázeň), předepisoval bod 87 § 12 (Transport na vozech) opatřit vozy sedadly nebo slámou, přičemž na každém voze muselo zůstat několik míst volných pro případ, že by byl některý jiný vůz neupotřebitelný, aby nikdo nezůstal zpět. Důstojníci a poddůstojníci seděli na vozech spolu s mužstvem. Ani třetí vydání řádu (1896) nezaznamenalo žádné podstatné změny. V posledním vydání druhého dílu služebního řádu (označeném jako návrh) z roku 1912 se tato ustanovení ocitla v § 16 (Provádění pochodů). Bod 86 vyžadoval písemný souhlas lékaře k umístění nemocného na povoz, bod 87 důsledně přikazoval, že u trénu a na povozech nesmí být nikdo, kdo tam nepatří. V bodu 94 bylo zopakováno, že na povozy vyšších velitelství a jednotek mohou nasednout se svolením velitele trénu jen vojáci neschopní pochodovat pěšky, poddůstojníci, kteří nemají služební koně, a pokud je to nezbytné, i profesionisté (sedláři, koláři, krejčí, ševci apod.).
VELITELSKÁ EKVIPÁŽ Osobní povozy pro celebrity armáda císaře pána nenormovala a neurčovala proto nic o jejich kočích. Ani c. a k. generálové neměli v době míru stabilně přidělenou erární ekvipáž pro osobní potřebu. Tu si museli pořizovat v mírových časech z vlastních prostředků a byli odkázáni se všemi problémy z toho plynoucími buď na svůj – pokud ho měli – soukromý či rodinný personál, nebo na povozy nájemné. Například populární velitel pražského 28. pěšího pluku Ludwig Castaldo stejně jako jeho předchůdce plukovník Johann Holzbach, a dokonce i pražský posádkový velitel polní zbrojmistr Filipovič a další vysocí důstojníci byli stálými zákazníky malostranského fiakristy Františka Klečka. Tento živnostník se svými pasažéry z armádních kruhů pochlubil literárně, když v roce 1914 vydal vlastním nákladem v komisi J. Švába knížečku nazvanou Z třicetiletých vzpomínek pražského malostranského fiakristy. To samozřejmě neznamená, že by zejména vyšší velitelské složky vozy pro přepravu osob nepoužívaly. Pro služební cesty v míru mohli důstojníci na základě cestovního rozkazu použít buď přípřež, najatý povoz nebo poštovní dostavník. Cestovní náklady po předložení dokladů o výdajích jim pak byly z erární pokladny proplaceny. Pravidla byla velmi přísná, porušení mohlo mít za následek i kasaci, tedy vyloučení ze stavu důstojníků. Vozatajská eskadrona určená pro vrchní velitelství armády na manévrech, kde se nacvičovala válka, přistavovala 5 osobních vozů pro operační hlavní stan a 6 vozů pro generální etapní velitelství. Pro velitelství armád bylo určeno 11 osobních vozů s koňmi a vozky z civilu. Vozy z civilního sektoru používala i velitelství pěších a jezdeckých divizí, po čtyřech osobních vozech měla každá polní pekárna. Osobní vozy nebylo ani v míru nikterak složité pořídit i u jednotek. Postavit takový vůz z prostředků pluku vzhledem k přítomnosti zručných řemeslníků z řad vojáků v činné službě zakázáno nebylo, finanční prostředky mohl dodat i důstojnický fond, jehož statut v § 2, odstavci 1., umožňoval vydání vedoucí k účelům reprezentace nebo k zajištění společných zájmů důstojnického sboru. Fond byl neomezeným vlastnictvím důstojníků a o jeho využívání rozhodovala komise. Potíže dokázali působit i důstojníci, kteří se rozhodli sami, případně i s celou rodinou cestovat ve vlastním povozu, aniž by k tomu byli patřičně majetkově vybaveni. V roce 1910 adresoval Georg Auffarth, setník c. a k. pěšího pluku č. 27, své pokyny pro náležité chování výhradně důstojnickým kruhům. Za zcela nepřípustnou prohlásil situaci, kdy důstojník řídí povoz osobně z místa pro kočího, tedy z kozlíku. Stejně nepřijatelná byla pro autora už pouhá představa, že na kozlíku sedí důstojnický sluha sice v uniformě, leč v nedbalé póze a ozbrojen bičem brázdí ulice s baculatou, chlupatou erární Rosinantou od setniny a salutuje kdejakému svobodníkovi. Rodina pana důstojníka se přitom rozvaluje v hrdém sebevědomí ve voze. Docela šokující pak je, když se důstojník hodlá věnovat vozatajskému sportu na vozíku, se kterým jezdí nanejvýš vesničtí řezníci na jarmark. Autor pak pokračuje tím, že v oblasti mimoslužebních aktivit má být v co největší míře prostý sportovní účel spojen s úzkostlivou pečlivostí a dokonalým vkusem. Vozatajskému sportu musí být vzdálena pachuť spojená s použitím služebního pěchotního jezdeckého koně. Není na překážku zapřáhnout do vozu i jezdeckého koně, pokud je záměrem praktický nebo ryze sportovní účel bez úmyslu nevkusně se producírovat. V úvahu nepřichází ani gala, ani promenádní vůz, protože takové vozy vyžadují vlastní kočárové koně a důstojník sám řídit takové vozy nemůže. Pokud jde o vnější formu, musí být kůň v dobré kondici, pečlivě ošetřován, postroje a vůz v bezvadném stavu a sluha náležitě oblečen. Pokud nemá být pro sportovní účel sluha oblečen do civilu (lovecká livrej nebo tmavomodrý žaketový oblek s kulatým tvrdým kloboukem, v zimě krátký převlečník s kožešinovým límcem), musí se na voze svého pána reprezentovat v dokonalé uniformě. Správné držení těla pána i sluhy, stejně jako chod koně, dodávají celému obrazu důstojné a vkusné sportovní vzezření. Za pozornost stojí, že tu vstupuje na scénu fenomén, který byl popudem k pozdějšímu nástupu cyklistů a motoristů do služeb vojska – totiž sport. Autor nakonec nahlíží i do budoucnosti, když píše, že ta armáda, jejíž celý význam spočívá na sportovních zásadách a jejíž důstojníci tvoří sbor všestranných sportovců, kteří veškeré službě umí dodat sportovního ducha, může mít i ve vážném, rozhodujícím zápase větší šanci na rekord. Ne každý se prosadí jako prorok – v následujícím „rozhodujícím zápase“ c. a k. armáda se všemi sportu oddanými důstojníky na rekord a zejména na vítězství nedosáhla, ať už nám to dnes je anebo není líto.
LITERATURA M. Heller, Die Fuhrwerke des k. u. k. Heeres, Wien 1896; A. Springer, Handbuch für Officiere des Generalstabes, Wien 1890; Exerzierreglement für die k. u. k. Traintruppe (Entwurf), Wien 1905; Reit-und Fahrinstruktion für die k. u .k. Artillerie, Wien 1909.
Milan HODÍK (nar. 1933), spoluautor knih (s P. Landou) Enycyklopedie pro milovníky Švejka (Praha 1998) a Švejk – fikce a fakta (Praha 2006). Autor drobnějších prací z dějin vojenské hudby.