Avšak každé válce předcházejí manévry, aby si vojsko zvyklo pobytu v poli a drsnému životu válečnickému. (Karel Poláček, Bylo nás pět)
Kůň pana presidenta a kůň Váš bude ubytován v Kosově Hoře ve stájích, které pro Vás opatřiti byl požádán pan kapitán John z pododdílu Válečné školy v Praze, který jest velitelem oddílu koní v Kosově Hoře ubytovaných pro účastníky manévrů. V neděli, dne 3. září t.r. po 17 hod. 20 min. přijede pan president republiky se svým průvodem do Kosovy Hory autem ze Sedlčan a podnikne koňmo vyjížďku, která bude trvati nejdéle do 19 hod. 15 min. Kůň pana presidenta, Vy se svým koněm budete očekávati pana presidenta od 17 hod. 15 min. v Kosově Hoře na místě, které přesně určí řiditelství manévrů, pravděpodobně před zámkem Kosová Hora. Obdržené písemné vyrozumění neznamenalo pro Josefa Krejčíka, vrchního štolbu prezidenta Republiky Československé, žádnou překvapivou novinu. O tom, že na počátku září roku 1922 proběhnou na Sedlčansku vůbec první manévry československé armády, se již dlouho mluvilo a psalo. Pan Krejčík, jak se na svědomitého úředníka slušelo, během několika dnů zařídil vše potřebné, a tím nikoliv nevýznamně přispěl k úspěšné prezentaci vojenské síly mladého státu.
MLADÁ ARMÁDA Počátkem dvacátých let nevypadala mezinárodní situace pro Československo nijak růžově. Po bojích s Poláky o Těšínsko a s Maďary o Slovensko hrozilo republice nebezpečí od severovýchodu, kde teprve v srpnu roku 1920 Poláci zastavili nástup Rudé armády, z Německa, v němž politické krize několikrát vyústily v krvavé ozbrojené střety, i z jihu, kdy pokus bývalého císaře Karla o převzetí moci v Uhrách znamenal tak vážnou hrozbu, že Československo vyhlásilo mobilizaci. Ani „velká“ politika se nevyvíjela příznivě. Janovská konference v dubnu a květnu roku 1922 s překvapivou rusko-německou dohodou v Rapallu znamenala první vážnou ránu versailleskému systému. Československu a jeho spojencům, Rumunsku a tehdejšímu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nezbývalo než alespoň dále všemi prostředky utužovat malodohodové svazky – mezi Jihoslovany a Rumunskem i dynasticky, když v roce 1922 nový král Alexandr pojal za manželku rumunskou princeznu. Na Pražský hrad žádná podobná nabídka od spojeneckých dvorů pochopitelně nedorazila. Nejpádnějším argumentem na mezinárodním poli však zůstávalo vojsko. Československá armáda činila znatelné pokroky. Postupně se doplňovala výzbroj, a to jak nákupem v zahraničí, tak i u domácích zbrojovek. Významnou pomoc, zvláště při školení a výcviku, poskytla francouzská vojenská mise, jejíž náčelník, tehdy generál Mittelhausser, byl současně i náčelníkem hlavního štábu. Problémem nadále zůstával vztah společnosti k armádě, jednak vzhledem k rozšířeným pacifistickým náladám, odporu k militarismu a také faktu, že z důvodu dosud nedostatečného odborného vzdělání legionářů zastávali ve vojsku velkou část velitelských a odborných funkcí důstojníci bývalé habsburské armády, kteří po celou válku bojovali „za císaře“, a veřejnost je proto vnímala jako zkompromitované protivníky nového státu. V září roku 1922 končila dvouletá služba prvních poválečných branců, povolaných v roce 1920. Úroveň jejich výcviku měla přezkoušet závěrečná cvičení, první, organizovaná československou armádou. S přípravou započal hlavní štáb již počátkem roku 1922. V průběhu léta se jako vyvrcholení výcvikového roku připravovalo několik cvičení v rámci jednotlivých divizí. Na samý závěr měly proběhnout „velké manévry“, byť pouze omezeného rázu. Vedle celé řady odborných věcí se projednávala i otázka účasti prezidenta. Přestože v jiných státech se jednalo o samozřejmost, v československých podmínkách nešlo o nijak jednoduchou záležitost. Manévry totiž byly i významnou společenskou událostí, při níž za rakouského mocnářství vystupovali s okázalou pompou přední členové panovnického domu v doprovodu generality a „militaristů“ z generálního štábu. Musely se proto řešit i problémy ceremoniální, tedy jak skloubit nutnou úctu a požadavek vnější důstojné reprezentace hlavy mladé republiky s deklarovaným principem občanské rovnosti. Prezidentovu návštěvu důstojníci hlavního štábu naplánovali na 3. a 4. září, přičemž noc měl strávit v blízkosti manévřiště. Vyvstala otázka, kde. Důstojníci, odchovaní vídeňskou Kriegsschule, vyřešili tento požadavek podle svého nejlepšího vědomí, a jejich francouzští kolegové návrh s pochopením přijali. Generál Mittelhausser navštívil dne 11. srpna kancléře Šámala a sdělil mu, že prezident bude po dobu manévrů sídlit na – zámku v Konopišti! Kancléř ovšem takové řešení pokládal za zcela absurdní a rozhodl se hledat jiné ubytování. Na příkladu je mimochodem zajímavé sledovat, jak ohromné penzum práce je spojeno se zajištěním jedné jediné noci hlavy státu. V krátké době Šámal zjistil, že v úvahu připadají zámky Mladotů ze Solopysk v Kosově Hoře a v Červeném Hrádku či Vysoký Chlumec, patřící Lobkowiczům. Na návštěvu do Hostišova zval prezidenta senátor Herben. A nakonec přišel do rukou kancléře dopis, krasopisně vyvedený na šedém ručním papíře, s drobným monogramem v záhlaví. Odesílatelem byl velkoobchodník Josef Novák, kterému kromě obchodního domu v pražské Vodičkově ulici patřil i zámeček Tvoršovice. V dalším listu již vypočítával, které pokoje je možno využít pro prezidenta, jeho komorníka i „družinu“. Poté se rozběhl celý maratón telefonátů, dopisů a depeší. Zjišťovaly se prostorové a bezpečnostní podmínky, ale také nálada obyvatelstva a jeho vztah k majitelům i to, zda statky nepodléhají pozemkové reformě. Na váhu padal i původ majitelů. Dne 20. srpna mohl Šámal Masarykovi během jízdy z Chebu do Lán podat předběžnou zprávu. Prezident zavrhl jak Konopiště a Vysoký Chlumec, tak i Kosovu Horu a rozhodl se přijmout nabídku obchodníka Nováka, a to i přesto, že se obyvatelé Tvoršovic podle fonogramů klonili spíše ke komunismu a lid jest klidný, ale zatrpklý vůči zámožnosti. „Lid“ byl počátkem dvacátých let skutečně citlivý na veškeré chování, které by připomínalo aristokratismus dřívější vládnoucí vrstvy. Snaha spojit ideová hlediska s bezpečnostními a prostorovými požadavky tak přinesla „vítězství“ velkoobchodníka, přičemž Masaryk neopomenul zdůraznit, že si přeje ovšem ubytování úplně občanské. Po vyřízení všech zbylých otázek se mohlo přikročit k vytvoření detailního itineráře, vypočteného na minuty; volný čas neexistoval. Z Prahy se měla kolona vozů přesunout do Tvoršovic. Po pouhých čtyřiceti minutách, určených k uvítání, prohlídce i ubytování, následoval odjezd do Sedlčan a na manévřiště. Návrat se předpokládal ve 23:20, ranní odjezd pak již v 6:15. Po vyčerpávajícím dnu tedy prezidentovi zbývalo na spánek jen asi šest hodin! Itinerář pamatoval na vše, od výpočtu doby přehlídky čestné roty a rozmluvy s občany až po zajištění bryčky pro ministra Černého, jenž jako jediný nejel od silnice na velitelský pahorek na koni. Ještě odeslat omluvný dopis Janu Herbenovi, a co se týče prezidentské kanceláře, manévry mohly začít.
BAVOŘI V ČECHÁCH Štábní důstojníci připravili Československu těžké chvíle: Bavorsko se oddělilo od Německa a spojilo se s Rakouskem v jeden státní celek pod společným vladařem. Československá republika nařídila všeobecnou mobilizaci, na níž Bavoři odpověděli vyhlášením války. Kroky na politické scéně umocnilo dění ve sféře vojenské: Neobyčejně rychlé dosažení pohotovosti bavorské armády umožnilo přechod hranic u Domažlic a Železné Rudy, aniž by se mohl valně uplatnit vlastní kryt hranic, psalo se v instrukcích. Protivník zaplavil jihozápad Čech a postupoval ve všeobecném směru na Prahu. Podařilo se mu také u Kamýku a Zrůbku překročit Vltavu a vytvořit zde široké předmostí. Hlavní síly „České armády“ se soustředily na linii Berounky a Sázavy. Pro činnost na pravém břehu Vltavy byla vytvořena armádní skupina, složená z 1. a 7. divize a 1. jezdecké brigády. Měla především zažehnat nebezpečí, které vyplývalo z postupu nepřítele na východ od toku Vltavy, zatlačit ho zpět za řeku, zmocnit se přechodů, a tím výrazně ohrozit pravé křídlo a týl protivníkova uskupení. Poté mělo dojít ke generální protiofenzívě hlavních sil České armády. Tolik všeobecný námět, určující vojensko-politické pozadí nastávajících bojů. Vlastní manévry probíhaly v době od 1. do 4. září u Sedlčan a zahrnovaly operace 1. divize a 1. jezdecké brigády, obou na válečných stavech, protivníka představovala jedna brigáda 5. divize. Obě strany byly zesíleny dělostřelectvem a letectvem. Z finančních a zvláště výcvikových důvodů se manévrů nezúčastnily nijak ohromující počty vojáků, zásobováno bylo celkem 18 400 mužů a 4000 koní. Všechny ostatní části byly suponovány, existovaly tedy jen na papíře a v myslích cvičících vojáků. Manévry řídil zemský vojenský velitel v Čechách generál Jan Syrový, ve funkci vrchního rozhodčího působil francouzský generál Faucher. Útočníkům, tedy „nepřátelskému vojsku“, velel generál Schöbl, bývalý aktivní důstojník habsburské armády, vyznamenaný císařem za statečnost a velitelské schopnosti rytířským křížem řádu Marie Terezie. „Naší“ 1. divizi naproti tomu velel generál Hynek Gibiš, legionář, který v letech první světové války takřka symbolicky prošel všemi hlavními složkami československého zahraničního vojska, tedy ruskými, francouzskými i italskými legiemi i tzv. italskou domobranou. Koncem srpna skončila cvičení jednotlivých svazků. Důstojníci a mužstvo si přímo v poli vyzkoušeli činnost, známou dosud jen teoreticky či ze „cvičáků“, záložníci se sžili s vojáky svých útvarů a jednotky pomalu dostávaly nutnou vnitřní spojitost. Noviny otiskly ohlášení uzavírky konkrétních prostorů a komunikací i oznámení, že pro obecenstvo z řad občanstva je určena výšina Na Skalkách mezi Vítězí a Červeným Hrádkem. Prvního zářijového dne „válka na Sedlčansku“ vypukla.
BOJ ZAČÍNÁ Skupina generála Schöbla, jehož vojáci byli pro snadné odlišení označeni bílými plátěnými páskami nad dolním okrajem těžkých, původně rakouských přileb, překročila Vltavu a chystala se k postupu na Sedlčany. Velitelství skupiny generála Gibiše se nacházelo v Benešově, v jehož okolí se soustřeďovala 1. divize a posilové dělostřelectvo. Na jih od ní, v prostoru Votice – Jankov, stála připravena 1. jezdecká brigáda plukovníka Chlapce, mající krýt otevřené levé křídlo Gibišovy divize. Dne 2. září absolvovali Gibišovi stateční vojáci přibližovací pochod. Vpředu postupovaly průzkumné hlídky a přední stráže v rozvinutém šiku. Hlavní voj se přesunoval po cestách. K večeru narazily hlídky na protivníkovo předsunuté postavení. Nyní jednotlivé kolony zastavily, aby se divize mohla připravit na zítřejší boj. Vojáci se po odpočinku těšili především na vydatnou večeři. Menáž, vydávaná u kouřících polních kuchyní, vůbec nebyla špatná. Na každého vojáka připadalo denně 200g masa, 200g mouky, 700g chleba, 100g cukru, 20g tuku a 100g masové konzervy. Záložníci, kteří měli ještě v čerstvé paměti boje za světové války, si také chválili nové polní stejnokroje, vyrobené oproti rakouským náhražkovým „kopřivákům“ z kvalitního materiálu. Výzbroj ovšem z drtivé většiny zastupovaly válečné vzory. Jednou ze změn oproti předválečné době viditelných na první pohledpředstavovalo nasazení letectva. Celkem tři letky po šesti letounech zabezpečovaly především průzkum a ochranu vlastních vojsk. Obecenstvo mohlo také oči nechat na těžkých dělech, tažených v rozloženém stavu kolovými traktory. Jako ze starého světa naopak působilo, alespoň na pochodu, jezdectvo. Ale ani u něj se pokrok nedal zastavit, údernou sílu jezdecké brigády posílily tři pancéřové automobily, které přes svou neohrabanost vzbuzovaly značný respekt. Ráno 3. září začal útok na přední stráže protivníka u Kosovy Hory. Akci sledovali z vrchu Kalvárie ministr národní obrany František Udržal, generální inspektor J. S. Machar, náčelník hlavního štábu generál Mittelhausser, generálové Čeček, Voženílek a Gajda a vojenští atašé. Po poledni frontální útok vrcholil. „Boj“ dále pokračoval na jižním křídle, kde „Bavory“ ohrožoval smělý postup jezdecké brigády, podporovaný zmíněnými obrněnci. Zájem přítomných potentátů se ale zakrátko přesunul z „bojiště“ na události rázu společenského. Po sedmnácté hodině totiž dorazil v doprovodu ministrů Černého a Nováka na náměstí v Sedlčanech prezident republiky. Zde ho státní hymnou uvítala vojenská hudba. Masaryk vystoupil z vozu, pozdravil se s obyvateli, přijal hlášení generála Syrového a odjel k vojsku. Časový harmonogram běžel přesně podle plánu a Masaryk se tak před půl šestou odpoledne konečně dostal k místu, kde ho trpělivě očekával jeho kůň, podkoní i čtenář prvních řádků tohoto článku. Po prohlídce pozic dělostřelectva a pěchoty zamířil zpět do Sedlčan, aby stihl zahájení slavnostní večeře v hotelu Kracík. Hlavním řečníkem se zde stal ministr Udržal, jenž vyzdvihl zvláště demokratického ducha mladé armády a také vojensko-politický význam Malé Dohody. Hostina však netrvala dlouho, neboť krátce po deváté hodině se všichni odebrali na menší vyvýšeninu u Záduší, aby byli přítomni další fázi cvičení – nočnímu útoku 28. pluku na protivníkovy přední stráže ve dvoře Klimětice. Padla již tma, a Masaryk proto vystoupal celou cestu od silnice na vrchol pěšky. Po půldruhé hodině se obránci dvora stáhli na hlavní pozice na kopcích západně od Sedlčanského potoka a vojáci v okopech a stanech zalehli ke spánku. Prezident se ovšem vzhledem k pozdní době a únavě již nevracel do Tvoršovic, ale přespal v bytě pana Gärtnera na sedlčanském náměstí. Celá velkolepá akce se zajišťováním ubytování tak nakonec vyšla naplano. V Tvoršovicích Masaryk strávil – navíc zcela zbytečně – pouhých čtyřicet minut. Na 4. září bylo připraveno závěrečné číslo celých armádních manévrů, útok na „nepřítele“ v opevněných postaveních, doprovázený bočním obchvatem. Jestliže by se akce zdařila, byl by protivník donucen rychle ustoupit za Vltavu. Průnik vlastních jednotek na západní břeh řeky by poté vážně ohrozil jeho týl a zbytky na hlavu poražených Bavorů by se musely potupně stáhnout za hranice. Instrukce pro hosty manévrů a novináře měla stroze vojácký říz: v 6:00 snídaně, v 6:15 odjezd na kótu 419 u Klimětic. V terénu tou dobou již započal hlavní útok. Pražští „osmadvacátníci“ se snažili přimknout k pohyblivé palebné přehradě dělostřelectva na předpisovou vzdálenost tří set metrů a rychle postupovat vpřed. Na velitelství mířila první hlášení. K spojení užívá se všech prostředků, psal Čas a dále pokračoval, jako telegraf, telefon, aeroplán, i poštovní holubi. Ti nastupují svou činnost hlavně, když střelbou jsou druhá spojení rozrušena. Ve chvíli, kdy se vojáci chystali vyrazit k závěrečné zteči na bodáky, nechalo ředitelství manévry ukončit. Trubači třikrát zatroubili signál „pozor“ a poté třikrát „zastavit“. Na zemi byly rozprostřeny bílé plátěné pásy, signál pro letce, kteří vypálili smluvené světelné rakety, aby se o skončení „boje“ dozvěděli i ti, ke kterým pro velkou vzdálenost tóny polnice nedozněly. Na kótě 419 se podává občerstvení. Tehdy proslulý lahůdkář Beránek z Tylova náměstí na Vinohradech vyslal autem vše, co bylo potřeba k nasycení více než stovky osob. Po „lunchi“ generálové Syrový a Mittelhausser seznámili přítomné s předběžným hodnocením i s vlastními postřehy. Jako poslední si krátce vzal slovo sám prezident: Jsem spokojen. Přesně v poledne začala přehlídka. Prezident s doprovodem se efektně, byť poněkud teatrálně přihnal v prudkém cvalu, hudba ho podle nového předpisu přivítala fanfárami z Libuše a poté zahrála státní hymnu. Téměř tři čtvrtě hodiny před Masarykem defilovalo, baterie za baterií, dělostřelectvo. Po něm kompletní jezdecký orchestr na koních včetně basbombardónu uvedl na scénu jezdeckou brigádu. Za kavaleristy se objevila cyklistická rota a na samý závěr tři mohutně hlomozící obrněná auta. Následně prezident projel kolem seřazených pěších pluků, v Libíně nasedl do automobilu a odjel zástupem obyvatelstva, které tiše s odkrytou hlavou ho zraky doprovázelo do Prahy. Na shromážděném obecenstvu zanechaly manévry hluboký dojem. Podrobně se jim od začátku až do konce věnoval i tisk. Reportáže i následná hodnocení se nesly spíše v kladném a uznalém duchu, s výjimkou evidentně dogmatických článků krajně levicových listů. Celkově dobré vyznění nenarušila ani zpráva o činu německého ztřeštěnce, záložního pilota německé národnosti, jenž ve svém stroji uletěl přes hranice do Saska. Armáda nepropadla ani u odborníků. Četní zahraniční a domácí pozorovatelé jistě neočekávali brilantní výkon, srovnatelný s armádami vítězných velmocí, a byli především zvědaví, jak pokročil proces organizační výstavby vojska a jestli jednotky neselžou, zda vůbec, slangově řečeno, „udrží tvar“. To se, byť leckdy s vypětím sil, zdařilo. Tedy úspěch! Odborné štábní rozbory a hlášení volily mnohem střízlivější tón. Četné chyby vytýkal ve své zprávě generál Mittelhausser. Přes jednoduchost manévru a vcelku nevelké počty cvičících vojsk se nepodařilo plně dosáhnout vytčených cílů. Projevila se nezkušenost a nesecvičenost, vojáků i velitelům viditelně chyběla rutina. Vázlo zásobování, organizace pochodů i odpočinku, technika předávání rozkazů i taktika přímo na „bojišti“. Francouzský generál vyjádřil přesvědčení, že ve skutečném boji by pražští „osmadvacátníci“ byli zcela nepochybně zastaveni a odraženi – „Rakušák“ Schöbl by se tedy náporu ubránil. A to Mittelhausser volil poměrně diplomatická slova; jiné zprávy popisují nedostatky ještě ostřeji. Představa o jedinečných schopnostech českých vojáků, která se zrodila po zdánlivě zázračných úspěších legií na Sibiři, již dávno vzala za své. Ukázalo se, že válčení je složitý a těžký obor, kterému se mladá armáda má ještě mnoho co učit. A pan prezident? Okamžitě po ukončení manévrů pokračoval ve svém programu. A ten byl opět nabitý, od důsledků vládní krize v sousedním Rakousku po otázku penze pro Josefa Düricha. Čekaly ho i další výjezdy, během září navštívil Semily a Turnov, východní Čechy a Mělník. Počátkem října přijal demisi Benešovy vlády a jmenoval nový kabinet v čele s Antonínem Švehlou. A ve stejný den, kdy Československo slavilo státní svátek a na hřbitově v Milovicích pokládala italská delegace věnce k hrobům svých krajanů, zemřelých v letech světové války v místním zajateckém táboře, vyrazili Mussoliniho spolubojovníci k pochodu na Řím. Situace v Evropě se dále komplikovala.
Zdenko MARŠÁLEK (nar. 1966) pracuje v Masarykově ústavu – Archivu AV ČR a pro Vojenský ústřední archiv. Zabývá se především historií vojenství Československa a zemí střední Evropy meziválečného období a let druhé světové války.