Seliger-Gemeinde byla založena v roce 1951 jako nástupnická organizace československé Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) a byla pojmenována podle jejího prvního předsedy Josefa Seligera (1870—1920). Po okupaci pohraničí českých zemí byla totiž DSAP čítající 80 000 českých Němců zakázána, 20 000 jejích stoupenců nacistickým režimem uvězněno a tisíce dalších emigrovalo. Ti, kteří zůstali, se v průběhu druhé světové války často podíleli na boji proti Německu, díky čemuž měli být v roce 1945 vyňati z účinnosti prezidentských dekretů. I oni ale byli v prvních poválečných měsících odsunuti. V nové "vlasti" se jich většina rychle etablovala a stala se nedílnou součástí německé politické scény.
Z několika tisíců členů Seliger-Gemeinde z počátku padesátých let zbylo dnes již jen několik desítek. V době největšího rozkvětu organizace byli na cenu Wenzela Jaksche, prvního předsedy společnosti, nominováni například i Bruno Kreisky či Willy Brandt. Letos tuto cenu získala bývalá spolková ministryně Renate Schmidtová.
Seliger-Gemeinde přijala v roce 1998 jasnou linii ohledně možných majetkových nároků: vzdává se jakýchkoliv restitucí majetku zabaveného v roce 1945 a místo toho se zasazuje o vyjednávání na téma symbolického řešení tohoto problému. Seliger-Gemeinde však také patří mezi jedny z hlavních organizací podporující vznik Center proti vyhánění (www.z-g-v.de), které například v Berlíně iniciovalo kontroverzní výstavu Erzwungene Wege na téma odsunů a vyhánění v Evropě ve 20. století. Této výstavě byla v Polsku a Česku vytýkána tendenčnost a odtrženost od historické reality. Její zastánci ale poukazují na komparativní pohled. Nejde zde jen o sudetské Němce, ale jejich "odsun" je uváděn v kontextu dalších osmi nucených vysídlení, genocidou Arménů v letech 1915—1916 počínaje a nucenými odchody obyvatelstva z oblasti Bosny a Hercegoviny konče. Znamená snad tato podpora posun ve vnímání česko-německých vztahů v rámci politiky Seliger-Gemeinde?
Renate Schmidtová poukázala na progresivní zlepšení česko-německých vztahů za posledních deset let. Konstatovala nicméně, že "Benešovy dekrety byly a jsou protiprávní". Ve svém projevu ocenila posun v českém myšlení o sudetoněmecké otázce na příkladu regionální iniciativy Collegia Bohemica v Ústí nad Labem i na udělení ceny Františka Kriegla za rok 2005 Marii Machnigové, rozené Halkeové, jako gesto "ocenění československých občanů německé národnosti, kteří v letech 1938—1945 odmítli nacistickou ideologii a za cenu velkých osobních obětí zůstali věrni československé státnosti a jejím demokratickým tradicím". V neposlední řadě pak vyzdvihla význam dokumentačního projektu na téma českých antifašistů německé národnosti, který iniciovala česká vláda.
Dnešní postoje a názory Seliger-Gemeinde svědčí v prvé řadě o síle symboliky ponížení a nespravedlnosti Benešových dekretů, s níž se musí neustále vyrovnávat česká i německá strana. Tento symbol není možné zrušit. Zdá se, že jediná cesta je vytvořit symbol nový, který bude tak silný, aby poskytl dostatečnou protiváhu současnému středobodu sudetoněmecké historické paměti. Paměť současné Seliger-Gemeinde je především pamětí potomků odsunutých Němců, neodsunutou vzpomínkou na příkoří vlastních rodičů. A jak všichni víme, děti odpouštějí zpravidla hůře nežli samotní rodiče.