rozvojem průmyslové výroby prožíval Liberec na přelomu 19. a 20. století nebývalý rozmach. Ekonomická síla a politické ambice města, které mělo tendenci považovat se za hlavu severočeského Němectví, našly odraz v řadě kulturních počinů. Připomeňme například výstavu v roce 1906, která byla koncipována jako manifest hospodářského a kulturního života českých Němců. V roce 1895 byla v Liberci pro veřejnost otevřena botanická zahrada, nejstarší u nás. Rovněž zoo založená v roce 1919 drží primát nejstaršího zařízení tohoto typu na území republiky. Úsilí o reprezentativnost dokládá i soubor veřejných staveb té doby: divadlo (1883), spořitelna (1888), nová radnice (1893), pošta (1891), tělocvična (1893) a další.
Současný stav lázeňské budovy (foto Miloš Solař)
Urbanisticky významný celek tří veřejných budov vznikl na křižovatce dnešních ulic Vítězné a Masarykovy, které tvořily osy nové vilové čtvrti. V roce 1898 bylo dokončeno uměleckoprůmyslové muzeum. O dva roky později následovala budova obchodní a živnostenské komory. Na třetím nároží nechala Liberecká spořitelna zřídit v letech 1901—1902 městské lázně pojmenované po císaři Františku Josefu I. na počest jeho padesátileté vlády.
Lázně postavil podle návrhu vídeňského architekta Petra Paula Branga liberecký stavitel Adolf Bürger. Jde o výstavnou novorenesanční budovu s bohatou uměleckou výzdobou, ze které již cítíme secesi. Autory soch jsou profesoři liberecké průmyslové školy Emanuel Gerhart a Ferdinad Craske. Zvenku i zevnitř najdeme množství kvalitního dobového řemesla, jako jsou dekorativní dlažby a obklady, zábradlí a další součásti architektonické výbavy. Pozoruhodné je na svou dobu velmi pokrokové technické a provozní řešení.
Lázeňský provoz se zde udržel i po otevření moderního plaveckého stadionu v roce 1984. Zlom nastal po sametové revoluci. Budova se v restituci vrátila České spořitelně, která si s ní nevěděla rady a obratem ji prodala dále. Noví majitelé zkrachovali. Budova bez využití a bez údržby rychle chátrala a její existence byla vážně ohrožena. Náklady na nutné opravy a zprovoznění se pohybují v řádech stovek miliónů. Finančně nevratná investice v této výši se dala od správce konkurzní podstaty těžko očekávat.
Lázním pomohlo, že o jejich osud měla zájem veřejnost. V květnu 2005 vydražilo budovu Statutární město Liberec za devět miliónů korun. A začalo se starat — uklidilo, odvezlo odpadky a suť, nechalo provést nejpotřebnější udržovací práce a zadalo ověřovací studie. Primátor ustanovil odbornou pracovní skupinu "Lázně", se kterou konzultoval možnosti využití objektu. Až neuvěřitelně příznivá zpráva přišla letos v dubnu. Rada města Liberec po posouzení čtyř variant možného využití schválila variantu "A" s pracovním názvem "Dům zdraví". Tato varianta předpokládá využití obdobné původnímu, včetně zachování bazénu. Počítá se s tím, že poslouží okolním školám. Po prověření studií proveditelnosti následovala další předprojektová příprava. Mimo jiné bylo zadáno zpracování stavebně historického průzkumu, kterého se ujal Jan Mohr ze Severočeského muzea v Liberci.
Vlastnictví města dává nejen záruku fyzického přežití, ale i slušnou naději na vhodné budoucí využití. To je velmi důležité. Lázeňský provoz je v tomto případě podstatnou součástí kulturní hodnoty památky. Přestavba na banku či něco podobně odtažitého by byla znásilněním, po kterém by tato krásná stavba již nebyla tím, čím ji chceme mít. Odpovědný přístup liberecké radnice je proto třeba vysoce ocenit. K tomu, aby se naděje změnila v jistotu, zatím chybí zhruba 500 miliónů potřebných na obnovu. Město se rozhodlo postupovat po etapách a prostředky se snaží získat z více zdrojů. Mimo jiné usiluje o peníze z tzv. Norských fondů, což je forma finanční pomoci zemí Evropského hospodářského prostoru chudším regionům. Z Norských fondů ale žádá o příspěvek i vlastník jiné významné liberecké památky — horského hotelu a televizního vysílače Ještěd. Problém je v tom, že udělení dvou dotací do jednoho regionu není pravděpodobné.