V české mysli je hluboko zakořeněný komplex, který vyplývá z představy, že jsme nikdy nebojovali. Proto prý tak silně prožíváme sportovní klání – jsou pro nás náhražkou vojenských neúspěchů. Kde se tento mýtus vzal?
Piava, řeka protékající napříč Benátskem, pramenící na západních svazích Karnských Alp a ústící severovýchodně od Benátek do Jaderského moře, se stala v letech 1917–1918 dějištěm tří velkých bitev, patřících k nejurputnějším střetnutím první světové války. Také v souvislosti s těmito boji vznikaly četné legendy a mýty o událostech Velké války, v nichž poválečná národovecká literatura vytvářela obraz našeho nebojování. V jejích příbězích se stal český voják ze „špatné (tedy rakousko-uherské) strany“ pasivní bezmocnou postavou kapitulanta a dezertéra, číhajícího na první příležitost vzdát se protivníkovi, či alespoň přežít a počkat, až za něj někdo vybojuje lepší časy. Přes všechny již zcela zjevné hříchy starého Rakouska byl však život mužů povolaných do války dosud pevně spjat s existencí monarchie a většina z nich se stále cítila vázána svou občanskou povinností. Ani Češi ze „správné strany“ – legionáři v sestavě italské armády, nedopadli v národoveckých příbězích od Piavy nejlépe, byli vykreslováni převážně jako mučedníci a oběti „běsnící rakušácké soldatesky“.
TŘI BITVY NA PIAVĚ Po porážce italského vojska u Kobaridu (známého u nás jako Caporetto) koncem října 1917 spojenými silami německo-rakousko-uherské 14. armády, následoval ústup a místy až úprk jeho rozbitých částí do benátského vnitrozemí. Podařilo se jej zastavit právě na piavských březích, dík předchozí výstavbě mohutného obranného pásma na řece a v nedalekých horách Monte Grappy. Nemalou roli v tom však sehrál i zásah britského a francouzského armádního sboru, které sem byly přesunuty ze západní fronty ke „zpevnění páteře“ italských operačních sil. Po návratu německých divizí zpět do Francie již neměla rakousko-uherská armáda dostatek sil k násilnému překročení řeky a prolomení hluboké italské obrany. Fronta zde, v mimořádně nepříznivých podmínkách zimy 1917, ustrnula v bahně zákopů a sněhových přeháňkách až do jara 1918. Tuto první fázi bojů na Piavě, po níž se s výraznou britsko-francouzskou pomocí podařilo obnovit bojeschopnost italských polních sil, nazývají Italové battaglia di arresto (zadržovací bitvou). V průběhu jarních měsíců 1918, bez ohledu na narůstající potíže ve vedení války na několika frontách, začalo rakousko-uherské armádní vrchní velení připravovat novou útočnou operaci, vedenou ze dvou sbíhavých směrů – náhorní planiny Sedmi obcí (horská krajina kolem Asiaga) a z benátské roviny, od břehů středního a dolního toku Piavy. Tento, za daných možností velikášský záměr šéfa rakousko-uherského generálního štábu, maršála Franze Conrada z Hötzendorfu, byl přijat se značnými pochybnostmi. Před tímto dobrodružstvím opakovaně varoval především velitel piavské armádní skupiny, generál Svetozar Boroević de Bojna, s poukazy na početní slabost, materiální nouzi a vyčerpání vojsk trpících nedostatkem výstroje, podvýživou, střevními chorobami a malárií šířící se od ústí řeky. Přesto císař Karel podlehl Conradovu naléhání a již tak slabé rakousko-uherské polní síly, rozdělené do dvou stejně silných skupin, nastoupily 15. června 1918 k úderu. Neblahá očekávání se vyplnila; zatímco Conradovo uskupení v horách uvázlo prakticky ještě týž den, Boroevićovy síly pronikly na několika místech do mělkých předmostí za řeku, pak se ale i zde postup zastavil. K nedostatku sil, munice i ostatních zásob se přidala nepřízeň přírody; deště v horách vzduly hladinu Piavy, přívalová vlna strhala válečné mosty a přeprava přes řeku se zastavila. Jednotky, zalehlé v blátě na předmostích západního břehu, marně čekaly na střelivo a kousek chleba. U kotvišť bezmocně ležely a umíraly stovky raněných, neboť sanitní pontony snažící se překonat vodní proud, byly potápěny vysokými vlnami a palbou italského dělostřelectva. Nakonec císař Karel svá vojska z předsunutých postavení za řekou odvolal a ta se ve dnech 21.–23. června s velkými obtížemi vrátila zpět do svých zákopů na východní břeh. Tuto červnovou bitvu, jež se stala zlověstným znamením pro rakousko-uherskou armádu a urychlila i pád habsburského mocnářství, nazvali Italové battaglia del solstizio (bitva o slunovratu). Poslední, třetí bitvou na řece, byla v Itálii zahájena podzimní ofenziva spojeneckých vojsk Dohody (italských, britských a francouzských sil) v říjnu 1918, která skončila definitivním ústupem rakousko-uherské armády za hranice zanikající říše. Tuto bitvu nazývají v Itálii battaglia di Vittorio Veneto (podle města, tvořícího významný komunikační uzel a opěrný bod v předhůří Bellunských Alp). Dodejme k tomu, že rakousko-uherské operační síly nebyly poraženy v poli. Boj přerušily a odcházely z bojiště, neboť rozpadající se monarchie nechala svou armádu napospas a její bojeschopnost klesla na hranici materiální, ale i morální bídy. Ostatně i rozumně uvažující velitelé a prostí vojáci nadále neviděli žádný důvod k tomu, aby se bili za prakticky již neexistující stát.
ČEŠI Z LEVÉHO BŘEHU Účast rakousko-uherských vojenských útvarů doplňovaných z českých zemí byla v piavských střetnutích, zejména v roce 1918, mimořádná. Zdrženlivé odhady mluví o 45–50 tisících mužů v červnu a až o 60 tisících v říjnu, pocházejících ze všech koutů Čech a Moravy. Z nich bylo asi 75–80 % české národnosti, zbytek tvořili čeští Němci. Jejich bojový výkon v těchto bitvách nelze přehlédnout. Za „slunovratové“ ofenzivy 1918 je nacházíme na rozhodujících místech bojiště. Na Montello, rozsáhlou výšinu obtékanou Piavou, která zde, severně od Trevisa, vstupuje do benátské roviny, se ráno 15. června 1918 jako první probojovaly dva české pluky 13. střelecké divize, kroměřížský 25. a brněnský čtrnáctý. Moravští zeměbranci zde projevili pozoruhodnou vytrvalost. Za mimořádně nepříznivých podmínek se jim podařilo překonat řeku a probít se silnou italskou obranou téměř do třetiny táhlého hřbetu Montella. Po celou dobu bojů, spolu s ostatními částmi divize, odtud účinně kryli celé severní křídlo Boroevićových sborů. Neméně zdařile si vedli na piavském předmostí vojáci „české“ 29. pěší divize (Češi z Turnova, Němci z Chomutova a další dva české tzv. válečné pluky), zasazené ve středu bojiště. Odtud divize pronikala k Monastiru, v nerovných bojích s eskadrami italských obrněných automobilů. Na dolním toku řeky a při jejím ústí, v nepřehledné krajině kukuřičných polí, vinic a spleti vodních kanálů, vynikli v sestavě 10. pěší divize vojáci čáslavského 21. a vysokomýtského 98. pěšího pluku. S nevídanou osobní statečností si v zápase s rozvodněnou řekou počínali při stavbě a opravách mostů, strhávaných proudem a bořených italským dělostřelectvem, čeští sapéři z Prahy a Terezína. Jejich řemeslná dovednost vynikla při přerušení ofenzivy, kdy ve dnech 21.–23. června přepravovali vojska přes vzdutý tok zpět na levý břeh. Více než polovina z nich při tom zmizela ve vlnách Piavy. O tom všem se u nás po válce mnoho nepsalo a nemluvilo. Vystoupení celé této početné skupiny českých mužů, z nichž asi čtvrtina v krutých podmínkách bojů na Piavě zahynula, jejich odvaha, vytrvalost a smysl pro povinnost, se do vytvářených představ o univerzálním odporu a vzdoru proti nenáviděnému Rakousku nijak nehodily. I v dosud nejrozsáhlejších Vojenských dějinách Československa z roku 1987 autoři konkrétní bojovou činnost českých pluků rakousko-uherských sil záměrně vynechali, aby, jak sami v úvodu praví, tyto válečné činy neglorifikovali. Pokud jde o Piavu, takto vzniklou prázdnotu nahradily v českých poválečných národoveckých edicích barvité příběhy desítek zběhů, kteří se před červnovou bitvou 1918 vrhali do vln Piavy, s cílem dostat se do italského zajetí. Vznikla tak bájná postava Čecha jako piavského dezertéra.
ZBĚHOVÉ NA MĚKKÉM MECHU Písnička Na Piavě zvečera, kterou po válce hrávali harmonikáři v četných hospodách po naší vlasti, má příjemnou tklivou melodii a dobře se poslouchá. Její slova při tom vlastně hostům stručně a nevtíravě sdělovala, co se mohli o Piavě, samozřejmě mnohem šířeji, dočíst. Podle autorů mnoha mytických příběhů zbíhali již před ofenzivou mnozí čeští vojáci z piavských hrází s cílem přeplavat či přeplout na nějakém plavidle řeku a vzdát se protivníkovi. Někteří (zpravidla záložní důstojníci) s sebou dokonce brali operační mapy či jinou dokumentaci, kterou předávali italským štábům. Všechna tato vzrušující líčení však mají jednu zásadní vadu – nejen slova líbivé písničky, ale i zmíněné literární texty psali lidé, kteří byli v době bojů od Piavy hodně daleko. Nejprve tedy k přechodu piavského toku. Pro jednotlivce bez cizí pomoci bylo v červnu 1918 překonání řeky plaváním či přeplutím téměř nemožné. Nenechme se však oklamat současným obrazem kultivované benátské krajiny. Ještě v době Velké války patřil střední a dolní tok řeky k jejím nejzanedbanějším oblastem, včetně rozsáhlých bažin, zamořených navíc malárií, tyfem a cholerou. Regulace Piavy, s následným vysušením celého jejího povodí, byla uskutečněna až v poválečných letech. Za „bitvy o slunovratu“ bylo piavské koryto zaplaveno velkou vodou valící se z hor, a to v celé šíři až k inundačním hrázím, vzdáleným od sebe několik set metrů. U zničeného mostu v Ponte di Priula činila šíře této hladiny téměř půl kilometru. V mimořádně prudkém proudu studené vody z hor plavaly shluky větví, jednotlivé kmeny stromů, mohutné pařezy, části stržených válečných mostů a lávek i vraky pontonů. Srážka plavce s takovou překážkou znamenala jeho smrt. Samotní sapéři – vybraní zdatní plavci, pracující ve vodě u břehu, v přístavech a kotvištích, často neslyšně mizeli, strženi proudem. Navíc by musel plavec (s výjimkou dolního toku) několikrát překonat písčiny mezi rameny řeky či dokonce po nich přetáhnout své plavidlo. Bílá plocha písčin byla bedlivě pozorována ze stanovišť na obou březích a na zjištěný pohyb se sem ihned snesla kulometná či dělostřelecká palba. A nakonec by přeživší zdatný dezertér, blížící se k vytouženému břehu, místo usednutí do hebkého mechu musel na mnoha místech překonat uzávěru z ukotvených klád a poté několik řad dva metry vysokých překážek z ostnatého drátu, zčásti skrytých v křoviskách a husté popínavé vegetaci. Za jistý prototyp těchto pověstných piavských plavců z června 1918 je považován poručík c. a k. (krakovského) 56. pěšího pluku Stinný, rodák z Českých Budějovic. Toho však na dolním toku Piavy, u Fossalty, přepravili přes řeku za nejasných okolností samotní Italové po improvizovaném lanovém přívozu. O dalším legendárním zběhu, střelci Paprskářovi od 25. střeleckého pluku, tvrdí legionářská literatura, že seskočil pod Villou Jacur z náspu do piavského proudu, jehož dravé vlny přeplul s nebezpečím života. Podstatnější však je, co vlastně Italům takový šťastlivec přinesl a co závažného se od něj a ostatních „zběhnuvších českých důstojníků“ s neocenitelnými zprávami mohli skutečně dovědět. V tomto směru nabývá Stinného příběh až bájeslovného charakteru: Tuto ofenzivu (15. června 1918 – pozn. aut.) prozradil zavčas poručík Stinný… přinesl tak přesné a závažné zprávy, že vzbudil hotový poplach mezi Italy. V dalším se líčí, že se tyto ohromující informace Stinný dovídal od velitele pluku v plukovní menze, odkud znal podrobně celý plán rakousko-uherské ofenzivy, seskupení a použití sil, místo a dobu útoku, jeho jednotlivé etapy a ovšem i dělostřelectvo. Co všechno se nestačilo v polském pluku u oběda probrat! Ale vážně – jaké informace vůbec mohl přinést subalterní záložní poručík, aby to tak otřáslo italskými štáby? Zpravidla nic víc než poznatky ze svého nejbližšího, několik set metrů širokého okolí a dále to, čemu se v rakousko-uherské armádě říkalo Latrinenachrichten, tedy obecné zvěsti a dohady kolující jednotkami. To, že protivník připravuje útok, Italové v žádném případě nepřehlédli – museli by být hluší a slepí, což zdaleka nebyli. Po šest týdnů probíhalo na rakousko-uherské straně přeskupování desetitisícových mas vojsk, což nebylo možné nijak utajit. Kvalitní letecké snímky o pohybu kolem Piavy dodával denně do štábů italský a britský vzdušný průzkum. Své poznatky posílaly přes řeku (především pomocí poštovních holubů) desítky agentů z okupovaných částí Benátska. „Prozrazené“ datum a čas zahájení operace neznali ani velitelé rakousko-uherských divizí. Byly jim uvedeny jako „Hodina X“ a teprve 14. června v poledne obdrželi šifrovanou zprávu, že „X“ znamená 15. 6. 04.10, což pak k jejím podřízeným jednotkám proniklo až v nočních hodinách. S tím by již nikomu nepomohl ani ten nejzdatnější dezertér. Již zcela naivně zní v těchto souvislostech tvrzení, že zmíněný řadový zeměbranec Paprskář vyzradil mimo jiné pečlivě registrované údaje o pohybech vojska, pozicích baterie apod. Na závěr těchto přeběhlických historek jeden doložený fakt. V archivu muzea ve Vittoriu Venetu (Museo della battaglia) jsem díky pochopení jeho ředitele Luigi Marsona našel souhrnnou zprávu o průběhu červnových bojů na Piavě, zpracovanou zpravodajským oddělením italské 3. armády. Není v ní o nějakém překvapivém „včasném prozrazení“ rakousko-uherské ofenzivy českými dezertéry ani zmínky. Zato je k ní přiložena statistika zajatých rakousko-uherských vojáků během celé operace, tj. ve dnech 15.–25. června 1918, s jejich národnostní strukturou. Tak padlo do italského zajetí 3372 Poláků, 2961 Srbochorvatů, 1846 Maďarů, 1120 Němců, 960 Slováků, 433 Slovinců a 416 Čechů. Za námi pak zůstalo pouze 377 Rumunů a 10 Italů. Při již uvedených počtech Čechů, zasazených v červnové rakousko-uherské ofenzivě, je to dobré skóre a opět známka toho, že čeští vojáci na Piavě dobře bojovali.
ČEŠI Z PRAVÉHO BŘEHU Italští legionáři byli v porovnání s jejich početnými, dobře vyzbrojenými a v bojích zkušenými bratry v Rusku ve značné nevýhodě. Budování legie se zde opozdilo, neboť naráželo na odpor italské vlády, již k tomu vedla řada racionálních důvodů. Po řadě komplikovaných jednání byla nakonec koncem dubna 1918 z dosavadních českých zajateckých pracovních praporů narychlo postavena nedostatečně vycvičená a vyzbrojená československá divize. Její součásti, o jejichž odpovídajícím vyzbrojení a výcviku nelze hovořit, pak byly spěšně odeslány na piavskou frontu, zcela záměrně do míst zasazení českých pluků na rakousko-uherské straně. České politické vedení zahraničního odboje téměř najisto počítalo s tím, že přítomnost legionářů podnítí krajany„z druhé strany“ ke zběhnutí či vzdání se bez boje. Zde se však Zborov neopakoval. Na Piavě se špatně připravené legionářské jednotky s rozháraným velením střetly se zkušenými rakousko-uherskými údernými skupinami, ostřílenými z těžkých bojů na sočské frontě, a výsledkem byl tragický osud několika desítek legionářů diktovaný válečným trestním právem. Jejich zajetí a smrt nepřivodilo „běsnění rakouské soldatesky“, jak byly poté (a dosud jsou, například na občasných výstavách) tyto události interpretovány. K nim vedla především očividná nezodpovědnost při zasazení legionářů do bojů na frontě, neschopní velitelé, nedostatečné bojové zabezpečení a zanedbání všech dalších opatření k jejich ochraně. Tak již 15. června dopoledne, po chvatném ústupu italských jednotek ze severovýchodních svahů Montella, s nimiž z nepochopitelných důvodů odešli i dva legionářští důstojníci velící 6. rotě (praporu II/31), zůstali její vojáci opuštěni ve svých úkrytech. Rota, jejíhož velení se nyní ujal poddůstojník, trpně čekala několik hodin na rozkazy, aniž si legionáři uvědomovali pohromu, která se na ně valí. Krátce poté, co za řeku pronikly rakousko-uherské první sledy, byla legionářská jednotka napadena a rozbita předvojovými údernými skupinami kroměřížského 25. a brněnského 14. střeleckého pluku. Zatímco se asi pěti legionářům podařilo uprchnout, dalších pětadvacet jich bylo poté na zajateckém shromaždišti mezi italskými vojáky identifikováno; z nich bylo deset na místě zastřeleno a ostatní předáni k trestnímu řízení polnímu soudu. O den později dorazil na dolní tok řeky u San Don di Piave legionářský I. prapor 33. pěšího pluku, sklízející od počátku trpké plody improvizací a chvatu. Ještě před zasazením do boje se díky chaosu v italském velení, špatné orientaci, zmatenému pochodu a nicotnému bojovému zabezpečení, zmocnila dvou legionářů hlídka čáslavského c. a k. 21. pěšího pluku. Ihned byly samozřejmě o přítomnosti legie avizovány rakousko-uherské štáby a dán pokyn k vyhledání případných legionářů mezi italskými zajatci. Po opakovaně neúspěšném protiútoku (17. a 19. června) byl legionářský prapor, zasazený ve spletitém terénu podél vodních kanálů jihozápadně od Fossalty di Piave, odražen a donucen k ústupu předvoji tří českých pluků (21. pěšího čáslavského, 98. vysokomýtského a olomouckého 13. střeleckého) rakousko-uherské 10. pěší divize. Až na výjimky nebyla identifikace legionářů mezi početnými italskými zajatci nijak pracná. Někteří z nich k tomu sami napomohli odpáráním červenobílých výložek z límců svých blůz. Pokud bylo prokázáno, že jde o občany Rakouska-Uherska, byli tito nešťastníci postaveni před polní soudy. Je tragické, že do rakousko-uherského zajetí během piavských bojů padl značný počet legionářů; kromě oněch deseti zastřelených na místě vynesly nad dalšími 39 divizní soudy tresty smrti. Toto traumatizující zmaření řady lidských životů je truchlivou kapitolou českých vojenských dějin. Rakousko-uherské polní soudy zcela předvídatelně postupovaly podle mezinárodně uznávaného vojenského trestního zákona, jež byl po válce plně převzat i do československého práva. Na druhé straně představitelé čs. zahraničního odboje tyto muže sice zahrnuli množstvím vlasteneckých výzev, ale dostatečně je nepoučili o hrozícím nebezpečí. Naopak toto nebezpečí bagatelizovali tvrzením, že se něčeho takového Rakousko nikdy neodváží. Je také potřeba připomenout, že tím, kdo začal v Itálii s popravami českých legionářů, byl jejich oblíbený „otec“ a velitel československé divize, generál Andrea Graziani. Již 11. června, při přesunu k frontě, utekla z transportu zmíněného praporu při zastávce ve Vicenze skupina 18 až 22 legionářů. Nebyla to dezerce, neboť dosud ve vnitrozemí, daleko od nepřítele, nebylo kam zběhnout; šlo spíše o chvilkové selhání, po němž se rychle dostavilo vystřízlivění. Avšak osm z těchto utečenců, těch nejbezradnějších, sebrali italští polní četníci již ráno druhého dne na vicenzském nádraží. Prchlivý Graziani měl pro ně rázné řešení. Nechal je odvézt do nedalekého Barbarana a ještě týž den večer zastřelit u hřbitovní zdi. Jejich popravy se dobrovolně ujali jejich bojoví bratři. Ta osma tam leží, pod pilířem hřbitovní brány, v zapomnění dodnes.
ZAPŘENÍ VOJÁCI O tom, že velkorysost a schopnost usmíření nejsou zrovna oslnivými vlastnostmi našeho národa, se měli poté možnost přesvědčit nejen piavští bojovníci, ale všechny ty statisíce českých vojáků, navrátivší se z války v uniformě zanikající monarchie. To, že tito muži setrvali pod jejím praporem až do konce a nevzepřeli se, ať ze strachu nebo proto, že považovali přísahu za neporušitelný závazek, je v nových podmínkách nijak nectilo. Mnoha způsoby jim bylo dáno najevo, že své vojenské ctnosti projevili v cizích službách. Nová republika, obklopená nepřáteli, je sice neprodleně poslala do nových bojů, tentokráte s Volkswehrem, Poláky a Maďary, ale za své je nikdy zcela nepřijala. Nezavděčili se ani ti z nich, kteří se dodatečně snažili rozpomenout na to, že vlastně rovněž bourali zpuchřelé Rakousko. Právě v tomto úsilí vznikla ta nepřeberná řada příběhů plných zběhnutí a přechodů k nepříteli, vzpour, vzepření, sabotáží, ulejváctví a švejkování, jež vytvářely představy o našem nebojování. Způsobila nemalé škody, neboť nad takto líčenou mentalitou českých vojáků kroutili po válce povážlivě hlavou i naši noví spojenci. Po odchodu do občanského života se stali bývalí c. a k. vojáci z fronty nepřímo diskriminovanou skupinou, pokud šlo o jakékoliv (čestné i hmotné) kompenzace za újmu frontových let, jež je zdravotně i psychicky poznamenala na celý další život. Republika nedovolila vojákům z fronty nosit ani medaili za statečnost, a dokonce ani pamětní odznak svého pluku, s nímž prošli peklem bojů a denně viděli strádání, krev a smrt. Za porušení tohoto zákazu hrozilo bývalému c. a k. vojáku z Velké války vězení v délce až 14 dnů nebo peněžitý trest do výše až 15 000 Kč. Tito muži měli dokonce zakázáno zakládat své veteránské spolky, s výjimkou spolků podpůrných. Teprve generál Alois Eliáš, sám bývalý frontový voják a legionář, bohužel až ze své funkce předsedy protektorátní vlády, prosadil změnu a vládním nařízením (č. 307/1941) přilepšil těmto vojákům z fronty tzv. čestným žoldem, tedy příplatkem za udělení válečných dekorací. Když byl za dva měsíce nato zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti, nikdo netušil, že jeho gesto bude mít po válce svou neblahou dohru. Muži, kteří si o tento příplatek požádali, byli v letech 1945–1946 postaveni před tzv. očistné komise, skandalizováni a trestáni. Jak je zřejmé, ve složité historii svého národa to český voják neměl nikdy lehké. Nelze však o něm v žádném případě tvrdit, že nikdy nebojoval. Naopak, nesčíslněkrát se projevil jako zdatný, a někdy i poněkud drsný bojovník.
LITERATURA N. de Carlo – D. Perin, Grande guerra 1914–1918, Vol. 1–3 Il fronte dimenticato 1917–1918 l´anno del Piave, Ponte di Priula 2003; P. Schubert, Piave 1918, Österreich-Ungarns letzte Schlacht, Klagenfurt 2000; J. Fučík, Piava 1918, Praha 2001; J. Wilks – E. Wilks, The British Army in Italy 1917–1918, Barnsley 1998.
Josef FUČÍK (nar. 1933), plukovník býv. čs. armády v. v. Zabývá se studiem středoevropského vojenství 19. a 20. století. Publikoval řadu článků a studií v domácích i zahraničních periodikách. Napsal tři knihy – Soča 1917 (Praha 1999), Piava 1918 (Praha 2001) a Osmadvacátníci (Praha 2006); je spoluautorem dvou dalších – Pod císařským praporem (Praha 2003) a Válka 1866 (Praha 2005).