Česká historiografie, známá svou apriorní nedůvěrou k teoretickým konstrukcím a filosofickým spekulacím, se s podněty postmoderního myšlení, do něhož patří i tzv. lingvistický obrat, zatím vyrovnávala spíše příležitostně. Jistě, vyšla řada studií, esejů a úvah Jaroslava Marka, Josefa Války, Svatavy Rakové, Zdeňka Vašíčka i provokativní a provokující články Dušana Třeštíka, ucelená práce však dosud chyběla. První krok k zaplnění pociťované mezery učinil až nyní Milan Řepa, příznačně spjatý s brněnskými vědeckými kruhy, jež problematika vztahu mezi dějinami a jejich historiografickým (tj. nutně i jazykovým) ztvárněním eminentně zajímá.
Hlavním cílem knihy je vyznačit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jeho analýze. Autorův záměr tak nepřímo obsahuje i ambici poskytnout českému dějepisectví pro tuto oblast bádání spolehlivý a teoreticky fundovaný návod, vycházející ze zkušeností a poznatků analytické filosofie dějin, strukturalismu a poststrukturalismu i klasiků tzv. lingvistického obratu, reprezentovaného zejména Haydenem Whitem. Zásady a metody uvedených směrů aplikoval Řepa, a v tom spočívá novum i hlavní přínos jeho publikace, na vybraná díla čelných českých historiků 19. a první poloviny 20. století (František Palacký, Jaroslav Goll, Václav Vladivoj Tomek, Josef Pekař, Josef Šusta, Václav Novotný, Rudolf Urbánek a Otakar Odložilík). Ač od zvěstovatelů postmoderny přejal mnohé myšlenky, jednu z jejich ústředních tezí výrazně oslabil. Uznává sice, že jinak než prostřednictvím jazyka historikové nemohou oživit, rekonstruovat a interpretovat jedinečnou a neopakovatelnou minulost, avšak tvorbu beletristů a dějepisců odmítá klást na stejnou úroveň. Zcela správně, neboť historik je ve své práci limitován prameny, nemůže popustit uzdu volné fantazii a v jeho případě zaujímají vedle vyprávění důležité místo i strukturně koncipované výklady.
Svá analytická zkoumání zastřešil Milan Řepa označením poetika, i když některé kapitoly jeho knihy náleží, jak sám dobře ví, spíše do oblasti stylistiky a rétoriky. Přesto se domnívám, že termín poetika má v daném případě oprávnění, poněvadž konotuje stálou přítomnost poetické funkce v každém jazykovém projevu (na tento moment již dávno upozornil autorem poněkud opomíjený Roman Jakobson) a zároveň odkazuje k teorii literatury, jejíž hledisko a metody v celé práci zákonitě dominují. Čtenář tak může sledovat, jakým způsobem čeští historikové využívali tropy a rétorické figury, seznámí se s jednotlivými stylovými charakteristikami, s kompozičními prostředky i se základními kategoriemi historického vyprávění. Navíc pronikne též do strategií (autorská stylizace, komunikace s adresátem, emocionální působení, analogie s jinými oblastmi lidské činnosti), jimiž se dějepisec snaží ovlivnit, přesvědčit a získat publikum pro své pojetí a závěry.
Erudované Řepovy výklady nicméně zůstávají v rovině pouhého konstatování, jakkoliv bohatě ilustrovaného početnými ukázkami z analyzovaných textů. Člověk, který hledá v knize první poučení o praktickém uplatnění metod tzv. lingvistického obratu či dnes tolik módní naratologie, asi nebude zklamán. Kdo se ale jen trochu zajímá o literární vědu, brzy zjistí, že se autor ve svých rozborech víceméně opřel o základní pojmy a postupy, známé studentům bohemistiky a literatury ze standardních učebnic literární teorie. Tento povýtce školský přístup poznamenal především první třetinu práce. V ní se vyskytuje i několik terminologických nepřesností (do kapitoly "Tropy" je zařazeno pojednání o rétorických figurách, které mezi obrazná pojmenování nepatří; personifikace je typ metafory) a nejasností, podmíněných mimo jiné ne vždy šťastným úsilím zavést a zdůvodnit nové pojmy. Naproti tomu mě potěšilo Řepovo liberální stanovisko k zdánlivě protikladným typům tzv. historika-vypravěče a tzv. historika-badatele. Na rozdíl od některých dogmatiků, odmítajících vyprávění jako překonanou záležitost, přiznává autor oprávněnost oběma typům a zároveň dovozuje, že dobrý historik nesetrvává v jedné poloze.
Nerad tak činím, ale musím kousnout i do kyselého jablka. Ptám-li se, co kniha vypovídá o literární úrovni českého dějepisectví a o literárních kvalitách jednotlivých historiků, ocitám se v rozpacích. Zjištění, že Palacký, Šusta a Pekař byli vynikajícími stylisty a že i Novotný a Urbánek, tradičně spojovaní s nezáživnou deskripcí, uplatňovali ve svých dílech poetizující prostředky, není rozhodně převratné. Řepa patrně nechtěl narušit striktně teoretické pojetí svých analýz, avšak objasnit, jak čeští historikové psali a nepoložit si otázku, proč tak psali, považuji za nedopatření. Z textových ukázek je přitom na první pohled patrné, že výrazové prostředky a vypravěčské techniky jednotlivých autorů ovlivňovala četba krásné literatury, školní výuka i fakt, že se téměř všichni ve studentských letech pokoušeli o beletristickou tvorbu a uplatňovali se i jako překladatelé. Ignorována, byť zřejmě programově, je též kulturní atmosféra a ideová struktura doby, v níž texty vznikaly. Řepa hovoří např. o Šustově impresionismu, aniž zmíní, že v době rozmachu tohoto uměleckého směru dozrával v historika, jindy analyzuje biografie významných dějinných zjevů, a ani slovem nepřipomene Wilhelma Diltheye. Neméně problematicky působí absence genologického, tedy žánrového hlediska. Jinak se přece píše esej, jinak syntetizující přehled, jinak polemika, jinak vědecká monografie atd.
Přes všechny připomínky však nikdo Milanu Řepovi neupře, že napsal průkopnické dílo, které vybízí historiky k hlubší reflexi vlastní práce a naznačuje i cestu budoucímu bádání. Každý další pokus podniknutý v tomto směru na ně bude nutně navazovat a zároveň se s ním vyrovnávat.
Host, Brno 2006, 260 s., 229 Kč