Kníže Václav patří k nejznámějším postavám české historie. Badatelé se často přou o datum jeho úmrtí, rozebírá se jeho role při formování českého středověkého státu. Lze po staletích sporů vůbec ještě objevit něco nového o postavě svatého knížete?
Jednoduchá otázka Kdo je svatý Václav? po staletí znepokojovala odborníky i laiky, věřící i ateisty. Přemyslovský kníže, ač postava z hlubin „temného“ 10. věku, nemohl si rozhodně nikdy stěžovat na nedostatek pozornosti. V intervalu ani ne jednoho století od jeho smrti roku 935 vzniklo hned několik památek, v nichž se líčil jeho život a údajné zázraky. Šlo samozřejmě o legendy, skladby, jež si nekladly za cíl vypsat „skutečný“ život, ale oslavit život ideální a zejména smrt pro víru. Nikterak nevadilo, že Václav nezemřel rukou pohanů či při obraně víry: např. církevní dějiny Anglů Bedy Ctihodného (†735) se přímo hemží světci, dokonce svatými panovníky, kteří byli prostě jen zrazeni spiklenci. Nejdříve, snad před rokem 976, vznikla řezenským anonymem v latině sepsaná a podle úvodních slov nazývaná legenda Crescente fide. S její pomocí sestavil na žádost císaře Oty II. (973–983) další legendu biskup Gumpold z daleké italské Mantovy. Obě dvě se staly pramenem proslulé legendy Kristiánovy. Ta vznikla na sklonku 10. století rukou mnicha Kristiána, snad dokonce bratra Boleslava II. (972–999), a tedy synovce samotného sv. Václava. Její autor ovšem ve své skladbě nepojednal pouze o sv. Václavovi, do svého díla zahrnul také vypravování o pokřestění Moravy a Čech, přemyslovskou pověst a také legendu o sv. Ludmile. Kristián čerpal nejen z díla Gumpoldova a autora Crescente fide, ve své práci rovněž reflektoval domácí tradici, již zachytila obtížně uchopitelná První staroslověnská legenda o sv. Václavovi, složená rovněž v 10. století. Někdy v první polovině 11. století se pak ještě objevily v českém prostředí překladem Gumpoldovy legendy vzniklá Druhá staroslověnská legenda a v Itálii sepsaná a na První staroslověnskou legendu navazující skladba Vavřince, mnicha z proslulého Monte Cassina a pozdějšího arcibiskupa z Amalfi. Tento složitý propletenec exotických jmen a neuvěřitelně složitých vzájemných vztahů mezi jednotlivými legendami dává tušit, že sv. Václav byl pozoruhodným a významným světcem již v druhé půli 10. století. Starší bádání navíc odhalilo, že od sklonku 11. století se svatý mučedník postupně proměňuje ve věčného panovníka, a má tedy jistý výhradní vztah k určitému etniku a k určité zemi, k Čechům. Vychází při tom zejména z proměňujícího se způsobu zobrazení světce, z měnlivosti jeho atributů v několika významných uměleckých památkách té doby, na mincích i pečetích. Avšak co Václav dávných legend? Cílem každé legendární skladby bylo vykreslit ideální typ, nikoli živoucího člověka. Určující při tom byla jednak snaha zachytit věčné pravdy Písma, nikoli pomíjející pravdu tohoto světa, jednak snaha dodržet tradice literárního žánru, který středověkého autora svazoval pevněji než dnes. Obraz svatého se proto začal proměňovat již velmi záhy po jeho smrti, stejně tak se ovšem přetvářely i historie s ním spojené. Například nejstarší legenda Crescente fide začíná poněkud nezvykle vypravováním o počátcích křesťanství v Čechách, jež spojuje s knížetem Spytihněvem († 915), strýcem mučedníka. Svého hrdinu sv. Václava popisuje jako moudrého, pravdomluvného, spravedlivého v soudech, ochránce vdov, sirotků a slabých, štědrého rozdělovatele almužen, pečujícího jak o svou družinu, tak o hosty, cizince, který si při vší své laskavosti udržuje přísnost ve víře, neboť pěšky navštěvuje jednotlivé hradské kostely, nosí žíněné roucho a s věrným služebníkem po nocích připravuje mešní víno. Jako věrný křesťan odporuje kníže Václav zprvu alespoň pasivně pohanským přežitkům, s nimiž po dovršení dospělosti i aktivně bojuje povoláním nových kněží z Bavorska a Švábska i trestáním opilců. Základní charakteristiku autor upřesňuje v dalších kapitolách, neboť píše o svém hrdinovi jako o bojovníku za pravou víru a podporovateli kněží a chrámů. Právě Václavova ctnost a výtečnost jako křesťanského vládce mu podle anonyma získává milost Boží, jež mu umožňuje vítězit v bitvách. „Svaté úsilí“ završuje hrdina Crescente fide po způsobu předků záměrem vystavět nový kostel k poctě sv. Víta, když vysílá do města Řezna nejzbožnějšímu biskupu Tutovi poselstvo s prosbou o souhlas se stavbou. V té době má také Václav zatoužit po pouti do Říma a vstupu do kláštera, zabraňuje mu v tom jen úmysl dokončit započaté dílo. To je také jeden z důvodů, který jej přivádí do rukou bratrových družiníků a přináší mu palmu mučednictví. Nakolik charakteristika svatého knížete v této (či jakékoli jiné) václavské legendě odpovídá skutečnosti, však nelze určit. Výsledný obraz měl prostě odrážet ideál, o životě světcově autor legendy nemusel (a mnohdy ani nemohl) mnoho vědět. Pravdivost těchto líčení měřenou soudobými měřítky vlastně nelze ověřit, uvažovat lze snad jen o jeho pravděpodobnosti. Podobně, tedy jako ideální panovník, vystupuje sv. Václav i v legendě Gumpoldově, v legendě Kristiánově a v legendě Vavřince z Monte Cassina. Ani v tzv. První staroslověnské legendě se obraz sv. Václava příliš nevymyká ze starší literární tradice. První staroslověnská legenda ovšem z tradičního schématu vybočuje systematickou snahou autora hledat nejen nepřímé paralely mezi Václavem a samotným Kristem, jak bylo v tehdejší hagiografii obvyklé, ale také svého hrdinu s Ježíšem (a sv. Petrem) přímo srovnávat. V zásadě lze ovšem shrnout naše zkoumání i v tomto případě tak, že autor zamýšlel Václava pojmout jako jednajícího křesťanského knížete, nikoli „cílevědomého mučedníka“, ba dokonce mnicha na trůně. Dávné legendisty zajímaly věčné pravdy a ideální typy. Slušelo by se ovšem říci „převážně“. I dávné legendy totiž vznikaly v tomto, nikoli na onom světě. Jejich autoři smýšleli různě, pocházeli z odlišných prostředí a často aniž si to sami uvědomovali, hájili krom společného cíle, tedy oslavy světce, různé další zájmy. Svázanost legendy s místem svého vzniku dokazuje třeba právě srovnání nejstarších václavských legend. Za povšimnutí stojí už fakt, že v Crescente fide tvoří Čechy pevnou součást řezenské diecéze a prvním křesťanským knížetem je tudíž pro ni až Spytihněv, nikoli na Moravě Metodějem pokřtěný Bořivoj († okolo 889). Řezenskou církevní svrchovanost ostatně podle legendy uznává i vzorný křesťanský vládce sv. Václav tím, že zve k vysvěcení nového kostela tamního biskupa. Jeho translace – na rozdíl od vraždy – nemá s Boleslavem nic společného. To, že Crescente fide tyto skutečnosti vůbec uvádí, má jistě důvod. Protože je vesměs další tradice buď ignoruje, nebo se k nim vyjadřuje, zdá se, že v legendě nezaznívají pouze literární ohlasy bavorského prostředí, ale hlas Řezna vůbec. Nezapomeňme, že se v době, kdy Crescente fide vzniká, bojuje o vznik pražského (arci)biskupství, jež má být vyděleno právě z těla řezenské diecéze. Gumpoldova legenda vznikla jen proto, aby hrubý obraz starší skladby zaobalila do jemnějšího, vybranějšího jazyka a stylu, lépe vyhovujícího literárnímu vkusu vznešené společnosti. Jediné novum, které zde nalezneme, představuje zmínka o Václavově nastolení, které se konalo pod mocí nejjasnějšího krále Oty. Spolu s připomenutím skutečnosti, že Spytihněv vykonával svoji vládu za vlády šťastné paměti nejjasnějšího krále Jindřicha (919–936) …pod vládou královou a že legenda byla sepsána z posvátného příkazu vítězného císaře a rozmnožitele říše Oty II., dávají nám snad tyto možná skutečně náhodné narážky nahlédnout do myšlenkového světa otonského vzdělance. Dvořana, který považoval Čechy a jejich zemi za barbary podřízené otonským vládcům a díky nim milostivě osvěcované novou vírou. Ať už autor Crescente fide nebo Gumpold roztrousili na stránkách svých legend ony zmínky úmyslně, nebo prostě jen nedokázali uvažovat jinak, vybudili některými svými tvrzeními polemický zájem Kristiánův. Kristián se postavil k bavorské tradici odmítavě už v prvních dvou kapitolách, věnovaných velkomoravským kořenům českého křesťanství. I když samozřejmě nepopírá, že Čechy kdysi spadaly pod obedienci Řezna, neopomene zdůraznit, že to bylo „kdysi“. Ani jeho Václav nepanuje „pod mocí“ slavného Jindřicha či Oty I. (936–973), ale za časů Jindřicha, krále Sasů, … s nímž byl … spjat ustavičným přátelstvím. Poté, co bylo některým kněžím zjeveno, že mají Václavovo tělo přenést ke sv. Vítu do Prahy, je to Boleslav, byť pouze pod pláštěm křesťanského vojína, kdo nemůže odolat Boží vůli a svoluje, neboť si prý Bůh přál, aby i nedávno obrácení Čechové získali svého ochránce na nebesích. Tento pozoruhodný posun oproti Gumpoldovi a Crescente fide naznačuje, že Kristián prokazatelně na své předlohy reagoval a svůj nesouhlas s předchozí tradicí vtělil do některých svých prohlášení. Podobně zřetelně se Kristián vyjádřil o sv. Václavovi v poslední, vrcholné kapitole svého díla. V těchto pasážích však jen navázal na slova prologu legendy: Shledávaje, že umučení blahoslaveného Václava a jeho báby Ludmily blahoslavené paměti, kteří jako nové hvězdy ozařují světlem svých ctností vlast svou Čechy a všechen jejich lid, bylo vylíčeno neúplně a v skladbách sobě odporujících, pokládal jsem za vhodné …, abych toto líčení poněkud opravil … Tím zřetelně artikuloval nejenom svou snahu učinit z Václava a Ludmily „národní“ světce, patrony země, ale také svou potřebu vyrovnat se se starší tradicí. Zda jeho názory překročily hranice rukopisu a staly se součástí uvažování českých knížat, ovšem představuje problém sui generis. Význam Kristiánova pojetí sv. Václava však jistě nelze zpochybnit, neboť právě zde poprvé vystupuje jako patron země, „lidu“ a dynastie. Připravuje se tak pozvolna na úlohu věčného knížete Čechů, již zaujme v následujícím století. Porovnání obrazů světce v dávných legendách nám tedy může leccos prozradit o myšlenkovém světě autorů těchto děl. Přiblížili jsme se zejména Kristiánovi, který pro nás musí být zajímavý už tím, že je příbuzným mučedníka a zachycuje postoje, které mohly být živé v českém prostředí sklonku 10. věku. Mnoho takových domácích svědectví skutečně nemáme. Bude tedy jistě zajímavé, když se podíváme na jeho legendu blíže a pokusíme se odhalit, zda v ní Kristián nepřisoudil sv. Václavovi i další role, jež srovnání s jinými památkami nemůže odhalit. Naši pozornost by měl vzbudit fakt, na nějž jsem již upozornil na začátku: Kristián nepsal pouze václavskou legendu, v jeho díle je krom legendárního zpracování života sv. Ludmily zachyceno jak pokřtění Moravy a Čech, tak pověst o počátku přemyslovské vlády. Kristián tvrdí, že Čechové, sužovaní morem, si na radu věštkyně založili obec, kterou pojmenovali Praha. Zároveň si vyhlédli moudrého muže, oženili jej s hadačkou a ustanovili si ho za vládce. Z jeho rodu si pak Čechové vybírali knížete i v dalších generacích. Mor odstranilo a pořádek přineslo „ustavení si státu“ a také volba knížete a jeho prostřednictvím vlastně celého rodu. Přemysl proto ve skladbě nevystupuje pouze jako zakladatel rodu, ale také jako ten, kdo Čechům přináší mír a pořádek. Sehrává tím pádem v legendě podvojnou úlohu: „Lid“ si jej sice volí do svého čela, on je ho však na oplátku povinen ochraňovat. Postavení Přemyslovců Kristián sice chápe jako absolutní danost, vyvažuje však jejich nárok na vládu závazkem zajišťovat „Čechům“ „mír“. (V obecné rovině ostatně středověký panovník odpovídá za běh věcí, pořádek i za hříchy svého „lidu“.) Kristián navíc respektuje právo „lidu“ ovlivňovat osudy země právě prostřednictvím volby knížete. Až nastoupení knížete Bořivoje (nebo spíše jeho křest) však znamená proměnu lidem vyvoleného rodu v dynastii potvrzenou Bohem – značnou roli při tom sehrává Metodějovo proroctví o vzestupu rodu. Vlastně tak potvrzuje předchozí volbu Přemysla dávnými Čechy a dokazuje, že ani k ní by nedošlo bez Božího zásahu. Kristián svůj literární záměr prozrazuje už volbou přívlastků a skladbou. Vzpouru proti knížeti (a také proti křesťanské víře) totiž svádí na ďábelské vnuknutí, naopak Bořivojovo konání spojuje s Boží prozřetelností. Odpůrce knížete označuje Kristián jako jednající pokradmu, skrytě, zákeřně, jako ty nejzrádnější ze zrádných. Tím, že nechává Bořivojovy nepřátele kout zradu jako první, zároveň ospravedlňuje lest spojenců svého hrdiny. Protože navíc Kristián považuje Bořivoje za prvního podporovatele církve a stavitele kostelů, vytváří pevné pouto mezi ním a jeho potomky, kteří jeden každý vybudují kostel k poctě některého ze světců. Zdůraznění Bořivojovy role při pronikání křesťanství do Čech mu zároveň umožňuje, aby v něm představil dalšího z „bohatýrů“ dobrého přemyslovského rodu. Ve sv. Václavovi spatřuje Kristián patrona dynastie a země. Jeho mučednictví považuje nejen za nutné vyústění procesu christianizace země. Vidí v něm také vyvrcholení řady hrdinů přemyslovského rozrodu, skrze něž po dobrodiní zákonů a křesťanství konečně ozářila českou zemi svatost mučedníka. Díky tomu se ovšem završuje příběh o výtečných Přemyslovcích, jak jinak než postavou svatého knížete. Kristián tím vytváří jeden ucelený příběh, který vlastně za pomoci minulosti vysvětluje a ospravedlňuje tehdejší současnost, přemyslovskou vládu nad Čechami (a Moravou). A činí tak způsobem nadmíru originálním, protože jako jediný raně středověký literát spojuje snad prodynasticky upravenou pověst o počátku vlády s jakousi církevní historií a dvěma legendami v jeden koncepčně propojený celek. Sv. Václav se nám tedy představil jako zajímavá projekce snů, představ a ideálů „intelektuálů“ dávných dob. Skrze něj k nám promluvili anonymní řezenský mnich, Gumpold, mantovský biskup a dvořan Oty II. a Kristián, bratr knížete Boleslava II. Všichni psali o témže hrdinovi, nemohli však zapřít sebe. U Kristiána navíc máme jistotu, že za jeho dílem stál pevný, promyšlený koncept, jenž k sobě svazoval Čechy, Přemyslovce a jejich svatého patrona. Kristián totiž nezachycoval jen chladný literární kánon či nezpevňoval tuhou krustu existující kulturní tradice a memorované „historické paměti“. Šlo mu naopak o změnu kolujícího podání a zároveň o zachycení vlastní představy tak, aby cíleně působila na další generace a pronikla jim „pod kůži“. A to se mu skutečně podařilo. Sv. Václav se stal patronem české země, Čechové jeho „družiníky“, na jeho hlavě v pozdějších staletích spočinula koruna českých králů.
LITERATURA D. Kalhous, „Státnost v Kristiánově legendě? K roli tradice při formování přemyslovského státu“, in: M. Wihoda (red.), Stát, státnost a rituály v přemyslovských Čechách, Brno (v tisku); J. Ludvíkovský (ed.), Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius, Praha 1978; D. Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (535–935), Praha 1997; J. Vajs (ed.), „První staroslověnská legenda o sv. Václavu. Charvátohlaholská redakce“, in: Sborník staroslověnských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, Praha 1929, s. 36–43.
David KALHOUS (nar. 1978) působí v Historickém ústavu FF MU. Zabývá se dějinami raného středověku.