Nedávno vydaná práce Jaroslava Šebka je sama o sobě dobrým příkladem studia česko-německých vztahů. Nejenže tyto vztahy činí předmětem svého zkoumání, Šebek navíc komunikuje přes hranice s německým kolegou Wernerem Dietlem, k jehož práci s názvem Deutsche Christlichsoziale Volkspartei in der Ersten Tschechoslowakischen Republik (1918—1929) (1991) vytvořil polemizující "dvojče". Ačkoli je v současnosti věnováno meziválečné politické scéně hodně pozornosti, stále existují oblasti, na nichž se prohánějí přísloveční lvi. Šebek v svém díle sloučil studium dějin českoněmeckých vztahů, církevní dějiny a politické dějiny meziválečného období (s nutnými přesahy před i za), aby sledoval vznik, vývoj a faktický zánik Německé křesťansko-sociální strany lidové (DCV). Titul jeho knihy pak připomíná název práce Petra Eppela Zwischen Kreuz und Hakenkreuz (1980), jež se zabývá postavením časopisu Schönere Zukunft vůči nacionálnímu socialismu v Německu v letech 1934—1938 a jeho dějinnými souvislostmi.
Autor monografie rozehrává tragédii sudetoněmecké státotvorné strany v šesti dějstvích. Jednotlivé kapitoly: "Politický katolicismus vstupuje na scénu", "Probouzení aktivismu", "Součástí vládní většiny", "Státotvorná opozice", "Ve stínu Hitlera a Henleina" a "V ohroženém státě" již svými názvy napovídají, jak je práce členěna a s jakými přesahy Šebek pracuje. Nejvíce si všímá vnitřního rozdělení DCV na aktivistické (státotvorné či spolupracující, na práci pro církev orientované) a nacionální křídlo. Postoje některých členů strany pak popisuje jako obojaké. Dále se dotýká vlivů rakouských či německých, spolupráce s českými křesťanskými sociály nebo činnosti spolků a organizací. Kniha také svébytným způsobem přispívá do dialogu o vyrovnání mezi Čechy a Němci, a to pohledem do historie katolické církve, v jejíchž strukturách rovněž docházelo k napětí. Vždyť se často mluví o bezradnosti církve po první světové válce, která ustává teprve s vydáním encykliky Quadragesimo anno v roce 1931. Práce tak doplňuje a významně obohacuje výzkumy Jana Křena, Pavla Marka, Miloše Trapla a dalších.
Studie dokumentuje velmi pečlivě nejprve formování DCV ve složité politické situaci po první světové válce, ovlivněné němectvím (Němci v ČSR se stali náhle menšinovým národem a byli nuceni se především vyrovnávat s touto změnou) a katolictvím, kdy přihlášení ke katolické církvi (a zároveň také k jejímu sociálnímu učení) znamenalo rovněž postavení minoritní. Tato základní omezení, jak Šebek dokládá v dalších kapitolách, vedla nakonec (dle autora zřejmě zákonitě) k postupnému rozkladu uvnitř DCV a k její politické izolaci po nástupu henleinovců. Snahou o zachování jednoty kříže a národa, jak si dovolím parafrázovat jednu z podkapitol nazvanou "Labutí píseň aktivismu", se postupně DCV dostávala stále blíže SdP, až s ní v roce 1938 fakticky splynula. Věrnost národu a kříži ji tak postupně vehnala (nejprve prostřednictvím jednotlivých členů, posléze jako celek) do postavení proti státu.
Porovnáním některých zdrojů s přítomnou prací lze doložit, že léta trvající výzkum přispěl především ke kritice celé řady sudetoněmeckých publikací o prvorepublikovém společensko-politickém dění a k jejich zakotvení v české historiografii. V druhém plánu tak ukázala Šebkova stať důležitost vzniku Ackermann-Gemeinde v roce 1946. Členové této organizace jako Heinrich Schubert, Paulus Sladek a jiní, jež autor ve své knize cituje, zaznamenali totiž mnohé důležité informace o dění uvnitř DCV ve svých vzpomínkách nebo článcích, publikovaných například v čtvrtletníku Sudetenland. Přitom se právě tito lidé hned po skončení druhé světové války, v nových podmínkách daných vysídlením, "jako jedni z prvních zapojili do procesu českoněmeckého smíření", jak Šebek připomíná v závěru své práce. Jako součást majority v poválečném Německu, v mnohem volnějších a v posledku i demokratičtějších podmínkách, stali se původně aktivističtí členové DCV spolutvůrci procesu evropské integrace. Přitom nelze smlčet, že někteří z nich působili v předválečné politice spíše jako rozkladné prvky. Přestože autor zpracoval dějiny jedné strany, nepředstavuje ji jako monolit s kompaktním, jedním názorem, jak jsme často svědky u stran dnešních.
Tím se dostávám k poslednímu z akcentů, jež spatřuji v Šebkově studii — překonání nacionalismu jako státotvorného fenoménu. Aktivistické snahy jednoho z křídel strany před druhou světovou válkou k takovému překonání směřovaly a činnost Ackermann-Gemeinde po jejím skončení to jen dokladuje. Přispěním autorovým je tak poznání česko-německých vztahů v toku dějin opět o něco barevnější (zdráhám se říci objektivnější). Když se k tomu přidá ještě čtivé zpracování, lze Šebkově studii stěží něco podstatného vytknout.
Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006, 336 s., 298 Kč