Těch "velkých otázek historie" (vlastně historiografie) zvolila redaktorka týdeníku Times Higher Education Supplement H. Swainová dvacet. Každá z nich začíná interogativem: Co je to historie? Co je předpokladem vítězství ve válce? Jak se rodí velký vůdce, úspěšná vláda? Jak vznikají civilizace? Jak začínají intelektuální hnutí? Jak ovlivňuje technický pokrok společenské změny? Jak působí zeměpisná poloha na dějiny? Proč vznikají říše, dochází k revolucím, začínají války? Kdy jsou zákony účinné? Kdy kultura zažívá konjunkturu? A posléze: Mohou dějiny skončit? Editorce se podařilo přimět dvacet akademiků ke stručné odpovědi a dvacet publicistů ke komentáři k otázce i jejímu řešení.
Koho by takové otázky nezajímaly? Každého ovšem napadne, zda čtyřicet autorů je vůbec schopno — každý jen na několika stránkách — o takové hoře problémů něco smysluplného a zajímavého říci, a komu. Zájemcům o historii? Těch je sice bezpočet, ale většinou je zajímají samotná fakta a dramatická vypravování. Nicméně existují i zájemci o velké problémy a teorie dějin a o kauzality v historii. Svědčí o tom konjunktura spisů o univerzálních dějinách, civilizacích, epochách a velkých osobnostech vědění. Dokladem je i fakt, že na historické otázky odpovídají nejen historikové a filosofové dějin, ale i antropologové, sociologové, právníci, přírodovědci a spisovatelé. Dokonce i politikové, pokud se domnívají, že mají potřebné vzdělání.
Velkým problémem redakce bylo, že na každou položenou otázku existuje celá knihovna odpovědí. Akademikové odpovídají z pozice svého oboru a svých výzkumů a publicisté komentují řešení otázky z ptačí perspektivy, nicméně erudovaně a inteligentně. Citacemi z úvah od Thúkýdida a Platóna, přes klasiky politické teorie novověku až k osvícencům, Kantovi, Herderovi, Gibbonovi, Hegelovi, Marxovi, Burckhardtovi, Weberovi až po školu Annales a Fukuyamu. Záměrem redakce bylo orientovat autory na současnost: na to, jak může být úspěšný například Tony Blaire, jak nastupuje a udržuje se u moci diktátor (Kershaw, autor velké biografie Hitlera, i u nás přeložené, zajímavě konfrontuje Hitlera se Stalinem), zda jsou války trvalým stavem společnosti a kdy nastává mír. Zda měl pravdu Clausewitz, když pokládal válku za pokračování politiky, nebo Foucault, když jeho výrok obrátil a dokazoval, že boj o moc pokračuje jinými formami i v dobách míru.
Historie řešení velkých historických otázek ukazuje, že konečná řešení neexistují. Nicméně ono věčné úsilí dějinám alespoň porozumět je trvalým rysem naší civilizace, jedním z jejích intelektuálních evergreenů a přineslo dílčí poznatky, které vědění o dějinách prohlubují. Aspoň dva příklady: antropolog A. Macfarlane odpovídá na otázku: Kdy jsou zákony účinné? Účinné jsou ty zákony, které občané dobrovolně přijímají a na jejichž uplatňování mají vliv. V Anglii se až do poloviny 19. století udržely právní instituce, které byly striktně odděleny od státu a spojeny s lokální společností: poroty, smírčí soudci a obecní strážníci. Mnoho sporů smírčí soudce vyřešil s konečnou platností. Nelze nevzpomenout na české a moravské "ubrmany" 15. století a na naléhání stavů, aby se spory pokud možno řešily mimosoudní dohodou. To je právní tradice občanské společnosti, která ovšem musí mít k samosprávě chuť, kázeň i peníze. To, co se dnes vydává za občanskou společnost a za občanské instituce, má k samosprávě daleko. Ovšem i v Anglii tyto instituce mizí. Macfarlane také upozorňuje, že "přílišný důraz na lidská práva může být stejně nebezpečný jako jejich absence. Znevažuje zákon."
L. Woodheadová se na základě svých výzkumů pokouší odpovědět na otázku, proč se nesplnily předpovědi o zákonité sekularizaci a "smrti Boha" v moderní "vědecké" společnosti a proč sílí náboženská a duchovní hnutí. Rozlišuje církevně a konfesionálně organizované náboženství, většinou závislé na politické moci, a spiritualitu jako individuální a subjektivní náboženský cit. "Spiritualita se s největší pravděpodobností rozmáhá, když náboženství není tak silné, aby ji ovládlo a udrželo v určitých mezích." A předvídá, že obě tendence směřují k rovnováze.
Kniha je koncertem pozoruhodných názorů, citací a formulací, je psána v tradici anglosaského esejismu, tj. vtipně a srozumitelně, v tradici akademické vědy i vzdělaného žurnalismu a počítá s inteligentním čtenářem. Ani ten ji asi nebude číst "na jeden zátah", nýbrž po kapitolách, jež jsou při vší různorodosti autorů i doby spojeny fenoménem dějin, který se v současné době nesmírně zaktualizoval. Dějiny nemusí být jen zábavným vypravováním, ale i předmětem k přemýšlení. Celkový duch této publikace je kritický a nepřekypuje politickou korektností. B. Barber píše: "Pyšné tvrzení, že dějiny skončily, ať již zaznělo z úst Hegelových, Marxových nebo Fukuyamových, nám zní až přiliš povědomě. I George W. Bush se v roce 2003 chlubil, že válka v Iráku skončila. Taková pýcha je v devíti případech z deseti spíš cestou do pekla než bránou do království nebeského."
Přeložila Alena Faltýsková, Abonent ND, Praha 2006, 328 s., 249 Kč