Rakouský teoretik vědy Franz Wuketits působící na univerzitách ve Vídni a Štýrském Hradci a v Institutu pro teorii vědy (Institut für Wissenschaftstheorie) vydal v roce 1998 polemický spis s názvem Naturkatastrophe Mensch, jímž problematizuje západní společností obecně přijímanou myšlenku neustálého pokroku. Práce se po překladu do korejštiny (2004) objevila i na našem trhu, a to v převodu doplněného originálního díla z roku 2001. Českému čtenáři se tak nabízí možnost seznámit se se soudobou evropskou produkcí evolucionistických prací, jimiž se v hojné míře Wuketits ve svém díle zabývá.
Wuketitsova kniha se nedotýká pouze organické evoluce a jejího detailního rozboru (i v rovině historické), ale zabývá se evolucí na úrovni sociálně kulturní. Dle autora panuje v západní společnosti přesvědčení, že vývoj člověka a lidské společnosti probíhá v určitém směřování k pokroku. A svědkem takového pokrokového vývoje jsou dějiny, v nichž se tento proces zobrazuje. Autor se domnívá, že "my lidé nedokážeme uvažovat o dějinách bez automatického pomyšlení na pokrok" (s. 79). Podle tohoto sdíleného přesvědčení se život lidské společnosti neustále zdokonaluje, takže dnešní člověk je dozajista na vyšším vývojovém stupni než kupř. člověk evropského středověku. Wuketits ovšem toto pojetí nepřijímá, relativizuje jej, podrobuje odborné kritice, aby jej nakonec úplně odmítl. Ve vnímání evoluce směřující k pokroku také Wuketits sleduje jisté předjímání — nižší vývojové druhy musely předjímat příchod těch vyšších, pár opic přece muselo slézt ze stromů, aby tak udělalo místo vývoji pánu tvorstva. Autor ovšem takovéto nahlížení na vývojová stadia v minulosti prizmatem budoucnosti tvrdě odmítá. A nesouhlasí ani s hledáním otázek na odpovědi typu, je-li současná západní civilizace pokrokovější než civilizace římská atp. "Tvrzení, že dnes je vše lepší, než dřív, je jen mylnou domněnkou" (s. 10), tvrdí Wuketits v souvislosti s tragédiemi, jejichž původcem je moderní člověk. Otázka pokroku je tak v zrcadlení lidských dějin minimálně problematická. Autor sice vidí ve vývoji člověka (i přírody) souvislou řadu změn probíhajících v čase, ale urputně se brání ztotožnění těchto změn s pokrokem. Dle něho jsou veškeré změny v přírodě i v kultuře s tzv. pokrokem pouze programově zaměňovány.
Programové sledování neustálého pokroku vnímá Wuketits z humanitních oborů zejména v historii. "Každý koncept univerzálních dějin se přímo nebo nepřímo zaměřuje na budoucnost a obsahuje prorocké prvky" (s. 108), říká Wuketits, načež dokládá lidskou touhu spatřit ve svém vlastním vývoji směřování k "lepším zítřkům". Každý vývojový stupeň měl být na vyšší (tj. pokrokovější) úrovni, a není tudíž důvodu domnívat se, že budoucnost evropské civilizace nesměřuje opět ke kvalitativně vyššímu stadiu. Dějiny jsou proto pro člověka nevyhnutelně jako jakési zrcadlo, ve kterém může spatřovat nižší úrovně a jejich postupné změny vedené pokrokem. Zároveň mají ukazovat výlučnost člověka v rámci přírody a jeho zákonitou nadřazenost nad ostatními druhy, ale "neexistuje nejmenší důvod k domněnce, že příroda člověka upřednostňuje, že si ho cení víc než ichtyosaura nebo pterodaktyla" (s. 117), jak Wuketits parafrázuje H. G. Welse.
Autor ve své práci domněnky o evoluci jako procesu neustále směřujícímu k vyšším stadiím kritizuje a odmítá, spíše nabízí katastrofické scénáře. Pro ně nachází nejvíce důkazů právě ve vývoji lidské společnosti, která má dle autora sebedestruktivní sklony. Jasně o tom má svědčit dosavadní vývoj a "hominidé, kteří se tloukli kamením počínaje a atomovou bombou konče" (s. 192). Všechna snesená pro a proti nakonec přivedla Wuketitse k závěru, že evoluce nesleduje žádný určitý cíl. Což pro sebestředného člověka jistě není dobrá zpráva.
Přeložila Vladimíra Daňková, Granit, Praha 2006, 208 s., 259 Kč