Díky chvályhodné iniciativě nakladatelství Argo se v rámci edice Historické myšlení, řada Totalitarismus a šoa, dostává českému čtenáři do rukou další ze základních moderních publikací věnovaných holokaustu. Autorská dvojice tvořená sociální historičkou Debórah Dworkovou (do povědomí mezinárodní vědecké komunity se zapsala zlomovou knihou Children with a Star. Jewish Youth in Nazi Europe) a odborníkem na historii architektury Robertem Jan van Peltem spolupracovala rovněž na úspěšné práci Holocaust. A History. Tato přehledná jednosvazková publikace využila dosavadních poznatků a dala si za cíl nahradit stávající základní souborné práce věnované tomuto tématu, včetně možných variant na zodpovězení dosud nevyřešené otázky "proč?".
V knize Osvětim 1270 až současnost zacházejí autoři v kladení otázky "proč?" ještě dál. Neptají se totiž "proč holokaust?", ale "proč Osvětim?". Díky tomuto inovativnímu přístupu se tak hlavním objektem jejich zájmu stává právě ono "obyčejné město". Město, které jako by svou paměť do roku 1941 (respektive 1940) ztratilo. Časové řazení kapitol je tedy více než důležité pro komplexní charakter práce, a proto i já se budu v následujících řádcích této struktury "přidržovat". První část knihy s názvem "Nostalgie a naplnění" je věnovaná právě historii města od jeho založení ve 13. století, dále vymezuje město Osvětim na politické mapě v době trojího dělení Polska a dospívá k jeho roli, předurčené germanizačními plány z 19. století. Již zde autoři dokazují, že Osvětim jako centrum likvidace židovského obyvatelstva a ústřední bod tažení na Východ nebyla nacisty zvolena náhodně, ale že už tradičně zaujímala významnou roli v německých mocenských plánech.
Skutečná, novodobá historie Osvětimi jako epicentra holokaustu, to znamená ta, jak ji tradičně vnímáme po druhé světové válce, začíná stejně jako druhá část knihy na přelomu let 1940 a 1941. Zde autoři dospívají k závěrečnému vyvrcholení dějin města, vybudování definitivní podoby gigantického vyhlazovacího komplexu. Tuto proměnu dokumentují autoři ilustrativním výběrem architektonických a technických návrhů a plánů (řada z nich byla nově objevena v devadesátých letech 20. století v ruských archivech) a zároveň z nich vyvozují mimořádné postavení "obyčejného města" jako centra germanizovaného nacistického Polska a takzvaného "konečného řešení židovské otázky". V poslední, třetí části knihy případně nazvané "Památník a paměť" zkoumají a zvažují autoři poválečné osudy Osvětimi a její úlohy coby neopomenutelného a neodstranitelného mementa. Jaké "dějiny" může Osvětim ještě před sebou mít? Nedošlo v osvětimském případě skrz holokaust k jejich "zamrazení"? I tak bychom se mohli ptát.
České vydání se od původního anglickojazyčného vydání z roku 1996 značně liší. Autoři doplnili pasáže věnované osudu židovských vězňů z bývalého Československa, čímž eliminovali dosavadní praxi překládání publikací věnovaných holocaustu bez reflektování domácí situace, zařadili nové obrazové přílohy a rovněž do knihy přidali zcela novou kapitolu věnovanou kontroverznímu "popírání holokaustu". Van Pelt byl mimo jiné jedním ze skupiny oponentů kritizujících zpochybňování holokaustu (u nás pohříchu pilně publikovaného) Davida Irvinga. A ani Debórah Dworková v této médii sledované při nestála stranou.
Součástí knihy je také seznam česky psané literatury o Osvětimi. Za povšimnutí stojí rovněž krátká kapitola (autorem je redaktor publikace Pavel Zeman) věnovaná postavení Osvětimi v historiografii, která mapuje průběh a vývoj historického výzkumu nejen tohoto koncentračního tábora, ale fenoménu holokaustu vůbec. Přibližuje tak českému čtenáři onu doposud postrádanou historiografickou kontinuitu. Nakladatelství samo označuje české vydání publikace za významný ediční počin. Nezbývá než s touto charakteristikou souhlasit.
Přeložil David Záleský, Argo, Praha 2006, 512 s., 448 Kč