Životní cestu literárního kritika, editora a překladatele Bedřicha Fučíka (1900–1984), kterou historik Robert Sak ve své monografi i důkladně mapuje, charakterizuje skutečnost nedobrovolných konců a nových začátků, překlenutých však kontinuální snahou o „službu literatuře“. Neustávající zápas s nepříznivými vnějšími podmínkami, které se nedobře snášely s jeho otevřeností, láskou k opravdové kultuře a s katolickým vyznáním, odráží i titul knihy, vycházející ze slov samotného Fučíka. Nedogmatický katolík Fučík se v pouhých dvaceti devíti letech stal ředitelem nakladatelství Melantrich a během deseti let jej přetvořil v prestižní podnik, odkud do české kultury poprvé vstoupil například E. M. Remarque, W. S. Churchill, i většina díla T. Manna. Fučík, věrný přesvědčení, že kultura je jen jedna, ale hlavně vnesl do Melantrichu vůli k vydávání tak odlišných autorů, jako byli namátkou F. X. Šalda, J. Čep, V. Nezval, J. Durych, V. Vančura, J. Zahradníček, F. Halas, J. Seifert a mnozí další. Připočteme-li k tomu proslavené (byť nedokončené) Dějiny lidstva pod redakcí Josefa Šusty, byla by jen tato část jeho kariéry velikým přínosem pro celou českou kulturu. Odměnou za ni byl zřejmě Němci vynucený odchod z nakladatelství začátkem roku 1939 a doživotní konec svobodné nakladatelské práce. Následovalo „nakladatelování“ u Vilímka ve stísněných poměrech protektorátu, odchod na „volnou nohu“ a poválečné vedení lidoveckých nakladatelství Universum a Vyšehrad. V podmínkách třetí republiky stačil sice rozeběhnout promyšlené ediční řady (soustředil se například na práce Grahama Greena), nejrůznější dobová omezení však činila práci mnohem obtížnější. Poúnorové „vyhození“ očekával, v květnu 1951 pak byl zatčen a odsouzen ve společném procesu s některými ze svých milovaných autorů na 15 let. Po návratu z vězení v roce 1960 měl v době pražského jara alespoň malou příležitost ovlivnit podobu nakladatelských plánů Vyšehradu, což ovšem s nástupem normalizace rychle skončilo. Sedmdesátiletý Fučík však začal ještě jednou. Přesvědčen o výjimečnosti některých zakázaných autorů – zvláště Jakuba Demla, Jana Čepa a Jana Zahradníčka – dokázal připravit samizdatové vydání jejich souborného díla. Konkrétně v Demlově případě to znamenalo třináct svazků o čtyřech tisících stranách. A donucen přáteli, aby svou jedinečnou znalost literárního dění od první republiky po komunistický převrat zprostředkoval dalším generacím, sepsal ještě fascinující obraz světa, o němž máme vědět, že kdysi v Čechách byl (E. Kantůrková). Pod názvem Čtrnáctero zastavení vyšel v samizdatu těsně po jeho smrti. Bedřich Fučík ovšem nebyl „jen“ nakladatel a pamětník a Sakova monografi e o tom podává přesvědčivé svědectví. Prvorepublikové přátelství s desítkami významných umělců nejrůznějších směrů a východisek umožňuje číst knihu i jako zasvěcený vhled do tehdejšího kulturního klimatu. Zčásti to platí i pro závěrečné pasáže z normalizačních let, kdy byl Fučíkův byt jedním z míst setkávání nekonformní části uměleckého světa. Fučíkova schopnost hledět na dílo bez ohledu na politické a jiné postoje tvůrce, která mu umožnila rozumět tvorbě umělců nejrůznějšího druhu, mladou generaci okouzlovala. Přispívaly k tomu i mimořádné formulační schopnosti, jež z něj dělaly stejně skvělého řečníka jako literárního kritika, esejistu i překladatele. Neznamená to, že by neuměl být kritik nemilosrdný. Kde viděl myšlenkovou jalovost a konjunkturalismus, byly jeho soudy tvrdé. O tom se v dobách, kdy mohl publikovat, přesvědčila nejedna „celebrita“. Sakova práce, pochopitelně primárně historická, a nikoliv „literárně hodnotící“, to ve svých citacích dokládá dostatečně. Tím hlavním, co ovšem přesvědčivě připomíná, je vážnost křivd a škod, které se dlouholetým vyřazováním Fučíka ze svobodné práce staly nejen jemu, ale celé české kultuře. Může to znít jako otřepaná fráze a dalo by se namítnout, že jeho dílo je v podstatě již čtenářům zpřístupněno (zvláště zásluhou Vladimíra Binara a Mojmíra Trávníčka). Fučíkův návrat do obecného povědomí to však ještě zdaleka nezaručuje. I proto je Sakova kniha, ke které ho přivedlo přátelství s Fučíkem, důležitá a dobrá. Jistě by se jí daly vytknout drobné nedostatky, z nichž vyzdvihuji citace z neautorizovaného rozhovoru s Karlem Bartoškem o době věznění. Připomenout velkou osobnost se však Sakovi bezesporu povedlo.
Paseka, Praha — Litomyšl 2004, 421 s., 349 Kč