Benito Mussolini byl spolu se svou milenkou popraven partyzány v dubnu roku 1945, ale jeho tělo nespočinulo okamžitě v hrobě. Trvalo dlouhých dvanáct let, než se tak stalo.
Navečer 26. dubna 1945 přehradil italský partyzánský oddíl silnici v blízkosti vesnice Musso. Dalo se očekávat, že na této cestě, vedoucí podél západního břehu jezera Como, by mohl narazit na nepřítele. Švýcarské hranice ležely nedaleko a partyzánům bylo jasné, že nemálo protivníků si tudy bude chtít proklestit cestu. Nemuseli čekat dlouho. Příští ráno se před zátarasy zastavil německý konvoj. Po krátké přestřelce požádal jeho velitel, poručík luftwaffe Schallmayer, o vyjednávání. Partyzáni souhlasili a zaručili se, že němečtí členové konvoje budou moci pokračovat v cestě do Švýcarska. Vymínili si ale, že Italy dál nepustí. Každý člen zajaté jednotky se tedy musel prokázat svými dokumenty. Giuseppe Negri, jeden z partyzánů, začal prohledávat jednotlivá nákladní auta. Do oka mu padl muž schoulený v rohu posledního vozidla. Bál se pomyslet na to, koho má před sebou. To je jeden z nás, tvrdili Němci, je jen opilý, přesvědčovali jej. Negri raději zavolal svého velitele. Urbano Lazzaro z onoho opilého Němce strhl pokrývku a užasl. Muž, na kterého se díval, byl Benito Mussolini. Jeho tvář byla jako vosk a jeho pohled skelný, ale jaksi slepý, vzpomínal později. Četl jsem v něm naprosté vyčerpání, ale ne strach.
...