Knihu Příběh Pražského hradu, doprovázející moderní stálou výstavu ve Starém královském paláci Pražského hradu, lze nazvat českými dějinami v kostce. Dokonce ji lze při troše emfatičnosti považovat za kvintesenci rozsáhlých údobí (středo)evropských dějin. Proto se dá říci, že prací pro širší veřejnost i knih vědeckých o jednotlivých epochách i všelijakých aspektech tohoto fenoménu nebude nikdy dost. Kam zařadit tuto knihu? Knihu, která může bez obav soutěžit o nejkrásnější publikaci roku, knihu, která se těžko vejde do knihovny a kterou by skoro bylo lépe nechat ležet na nějakém veřejném místě (nejlépe rozevřenu a každý den v ní otočit list)? Odpověď se zdá jednoduchá, obávám se však, že je naopak velmi obtížná a snad i nespravedlivá. Jistě nelze nic namítat proti tomu, že autoři rozdělili knihu na sedm chronologických údobí (prvních pět podle uměleckých slohů, poslední dvě jednoduše, ale smysluplně podle staletí) a teprve uvnitř každého z nich podávají vybrané vstupy ze široké škály otázek a problémů, s nimiž se Pražský hrad potýkal a potýká. A jde o vstupy stejně tak historické jako archeologické, uměleckohistorické, literární a divadelní, ba i o subjektivní imprese, které se povznášejí nad jednotlivé obory poznání vědeckého. To vše tu má své oprávněné místo a nikdo nebude hnidopišsky poměřovat, zda není příliš pozornosti věnováno Rudolfu II. a jeho dvoru na úkor Karla IV., či zda dějiny architektury převažují nad ostatními obory. Snad jen lze vznést otázku, jestli nepominutelné aspekty církevních dějin, stejně jako svatovítské triforium, tu nepřišly přece jen poněkud zkrátka. Ale v souvislosti s touto knihou mě trápí něco jiného. Stručně by snad bylo možné označit to tak, že toto dílo stojí mimo čas a prostor. Své tvrzení se nyní pokusím rozvést. Žádná odborná kniha, ať se jakkoli deklaruje coby dílo pro sebeširší veřejnost, nestojí sama o sobě. Na něco totiž navazuje, a musí tedy být její ambicí, aby také na ni bylo navazováno. Tím spíše, že se na ní podílely takřka dvě desítky odborníků. Neplatí to bohužel ani v nejmenším o této knize, která se zcela nepochopitelně odřízla od práce předchozích generací, a zřekla se tak možnosti být součástí vědeckého dialogu. Musím říci, že jsem nevěřil svým očím, když jsem nenašel příslušné odkazy za jednotlivými kapitolkami či oddíly. Marně jsem hledal v závěru knihy nějaké sumární poučení o literatuře či odkazy na ni, takže ve mně dokonce vzklíčil v jednom okamžiku pocit, že jsem obdržel jediný vadný exemplář celého nákladu. Ale detailnější prohlížení mne z této bláhovosti záhy vyvedlo. Takovéto nepochopitelné stanovisko k práci předchůdců považuji za neobhajitelné. Argument, že odborník si relevantní věci snadno najde, neobstojí, protože tu nejde o odborníka jedné, nýbrž mnoha disciplín. Nehledě k tomu, že by bylo nesmyslné jej k této ok lice nutit, když lze předpokládat autorovu nejrecentnější informovanost. Ani případná argumentace, že kniha je zaměřená na laickou veřejnost, nemůže v žádném případě obstát, protože do důsledku vzato by to znamenalo neomluvitelné podcenění čtenáře. Když si někdo takovou knihu koupí, chce se zpravidla dozvědět víc. Protože jsem nikde nenašel jméno redaktora, není možno jít ad personam. Je třeba s politováním konstatovat, že vina spočívá i na autorech samých, že se nevzepřeli (eventuálnímu) diktátu nekompetentních osob či institucí. Mimořádná příležitost tu tak byla trestuhodně promarněna. Je ovšem třeba také konstatovat, že ne se všemi sdělenými informacemi je možno vyjádřit souhlas. Už v úvodních partiích o archivu a „věcech kolem“ lze nalézt leccos, co vysloveně není pravda. Tak na s. 26 se hovoří o kancelářských registrech Přemysla Otakara II. Ovšem už od 1. ročníku studia je posluchačům archivnictví vykládáno, že pojmy pramenů je třeba interpretovat, a ne jen předkládat. Zmiňovaná registra regalia tedy znamenají desky zemské, u nichž by se v jiné souvislosti ostatně očekávala alespoň informace o jejich zániku v roce 1541 místo nepodstatných informací jiných. Totéž platí i o hradních archivech, zejména o tom nejdůležitějším – korunním. O jednotlivých vyobrazovaných či popisovaných objektech se pak zpravidla vůbec nedozvídáme, kde se v současnosti nalézají. Bylo by možné pokračovat, budiž ale ilustrativně uvedeno už jen několik málo příkladů. Něco si pozornější čtenář snadno opraví, prohlédne-li si podrobněji obrazový materiál (tak na s. 141 nechce Hildebert myš praštit, ale hází po ní pemzou), něco ale ne. Četné citáty z pramenů zůstávají anonymní, ač by čtenář rád zvěděl, z jaké kroniky pocházejí. To, že se v tak rozsáhlé knize jediný citát objeví dvakrát, se může stát (s. 158 a 205), ale proč se objeví dvakrát na jedné straně, čtenář těžko chápe. Dojem z knihy, která citelně postrádá rejstřík, je tak značně rozporný. Přitom opravdu nechybělo mnoho, aby byla kniha povýšena nad veškerou kritiku a mohla výrazně ovlivňovat a posouvat vpřed stav našeho poznání. To bohužel o tomto díle, jež se vlastně nalézá zcela ve vzduchoprázdnu, říci nelze. Snad nám poslouží jako trochu drahé poučení, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo.
Správa Pražského hradu, Praha 2003, 504 s, 1560 Kč