Psát recenzi o díle, které poprvé vyšlo před více než třičtvrtěstoletím a vstoupilo již do dějin historiografi e, se může zdát jako zhola zbytečná věc. Ostatně již vydání knihy Marca Blocha o léčení tzv. královské nemoci ve Francii a Anglii může vzbuzovat pochybnosti, zda se nejedná jen o prázdný hold zvěčnělému velikánovi a o splnění povinnosti přeložit do češtiny alespoň něco z jeho díla. Historie sice nechrlí takové množství nových poznatků jako technické a přírodní vědy, ale přece jen – co nám může přinést publikování práce tak staré? Již četba prvních kapitol však tyto názory přesvědčivě vyvrací. Jistě, naše znalosti o fungování královské moci v obou západoevropských monarchiích jsou dnes větší a některé dílčí autorovy závěry by bylo možné korigovat. Základní přínos knihy, spočívající v důkladném popisu a vysvětlení příčin vzniku a fungování víry v zázračné schopnosti francouzských a anglických králů ve středověku (kontinuálně se s tímto jevem setkáváme ve Francii od vlády Filipa I. na konci 11. století, v Anglii pak od Jindřicha I. na počátku 12. století) přes proměny této víry v pozdějších staletích až po zánik této kolektivní iluze v 18. století, zůstává nedotčen. Marc Bloch prokázal širokou souvislost tohoto jevu s kolektivní psychologií, s potřebou vysvětlit a zároveň posvětit moc francouzských a anglických panovníků. Králové divotvůrci tak i dnes zůstávají mimořádnou knihou, knihou, která by měla být čtena, neboť představuje jedno z nejpozoruhodnějších děl moderní historiografi e. Té historiografi e, která věřila v poznatelnost minulosti, a dbala proto na pečlivou heuristiku, minuciózní práci s prameny (nejenom písemnými), střízlivou interpretaci a náležitě čtivé podání, které umožňuje pochopit děje staré několik staletí rovněž laickému zájemci o minulost. Sympaticky působí i Blochova pokora, se kterou umí přiznat, že některé zprávy nedokáže interpretovat a některé jevy se mu vyložit nepodařilo. Dokázal se tak ubránit pokušení pomáhat si např. odkazy na sakrální povahu moci náčelníků tichomořských domorodců. Lze se však obávat, že kvality Blochovy práce nenajdou u nás v čase postmoderny příliš mnoho sympatií. Postmoderna sice nepřináší nic nového, neboť – jak pochopí každý alespoň příležitostný návštěvník fi lozofi cké propedeutiky – toliko oživuje nietzscheovský voluntarismus a posouvá jej k agnosticismu. V rámci svého relativismu však ohodnotí každé podobné dílo jako pouhý nástroj vůle k moci. Již proto jistě bude pro tyto apoštoly nového žití nepochybným zklamáním, že velký francouzský historik např. používá prameny a vůbec si neuvědomuje, že ty se přece „mýlí“ a „opravdový historik“ k jejich výpovědi pokud možno vůbec nepřihlíží. Stejně tak si ubohý faktopisec Bloch patrně myslel, že víru v divotvorné schopnosti panovníků prozkoumal, popsal a zařadil do příslušné přihrádky poznání historie. My zpozdilci jsme však rádi, že knihy, jako je ta Blochova, vznikají i dnes, a doufáme, že ještě dlouho vznikat budou.
Přeložila Irena Kozelská, Argo, Praha 2004, 536 s., 359 Kč