Pod sice přesným, leč poněkud dlouhým a toporným názvem se skrývá dvadvadvacet pozoruhodných studií a esejů, jež Josef Válka zveřejnil v letech 1970–1997 převážně na stránkách moravských časopisů a sborníků. Jejich výběr a uspořádání je dílem brněnských badatelů střední a mladší generace, která tak vzdala mírně opožděný hold loňským pětasedmdesátinám významného historika, proslulého koncepčními, podnětnými i často provokativními pohledy na stěžejní problémy českých dějin, především pak na jejich moravskou komponentu. V tomto směru měli editoři opravdu šťastnou ruku, neboť do relativně ucelené podoby shrnuli nejzásadnější Válkovy stati k období 15.–17. století a zároveň ulehčili život početné skupině zájemců, kteří si již nemusí pracně pořizovat jejich xerokopie. Snad jedinou nevýhodou knihy, rozdělené do tří tematických okruhů zřejmých z názvu publikace, spatřuji v občasném překrývání a opakování otázek, tezí i odpovědí, vydávajících ovšem na druhé straně svědectví o autorově myšlenkovém vývoji i o úsilí, s jakým své pojetí v rámci vědeckého diskurzu prosazoval. První část obsahuje studie k dějinám husitské revoluce na Moravě, fakticky průpravné práce k prvnímu dílu Válkovy úspěšné syntézy moravské historie, vydané roku 1991. Jejich posuzování mi dnes působí značné rozpaky, neboť jsem se s nimi už několikrát polemicky vyrovnal, ať v recenzích či v rozsáhlejších textech o dějinách husitství. Čtení po letech ale nebývá bez užitku. S odstupem času totiž zjišťuji, že se od autora neliším ani tak v celkovém pojetí dramatické historické epochy, nýbrž spíše v akcentování dílčích otázek a v jejich hodnocení. I nadále se však netajím názorem, že husitství na Moravě nedosáhlo rozměru revoluce, bylo především záležitostí vlivné části šlechty, a mělo tudíž výrazně stavovský charakter. To svým způsobem uznává i Válka, když správně konstatuje absenci ideového centra srovnatelného s pražskou univerzitou, neexistenci polních vojsk a konfesijně-politických svazů, protihusitské aktivity velkých moravských měst i nepřítomnost představitelů moravských utrakvistů při jednáních v Basileji. To je však – vedle přílišného spoléhání na hodnověrnost Pešinových textů o moravských dějinách 15. století – moje jediná podstatnější námitka. V dalších koncepčních záležitostech se s autorem víceméně shoduji, ba s jistým překvapením zjišťuji, jak jsme si v pohledech na některé otázky (kladné hodnocení kompaktát, zdůraznění interregna let 1439– 1453 pro české a moravské politické uvažování, význam královské volby roku 1440, odmítání adorace jednoty bratrské) byli na sklonku osmdesátých let blízcí. Hlavním Válkovým přínosem na tomto poli ovšem zůstává rozpoznání dalekosáhlých důsledků státoprávní proměny Koruny české, v níž se kolem poloviny 15. století prosadil zemský princip na úkor lenního systému, vytvořeného svého času Karlem IV. Druhý tematický oddíl, věnovaný náboženské snášenlivosti, se nese ve znamení několika ústředních pojmů dokládajících, jak Válka své pojetí prohluboval. Spíše než pojmem tolerance, kterou vnímá jako hodnotu spjatou až s osvícenstvím, charakterizuje české a moravské náboženské poměry v druhé polovině 15. a v 16. století výstižnějším termínem koexistence, usnadňujícím lépe pochopit následnou změnu klimatu, ústící posléze v dlouhodobé konfl ikty. Podobné zpřesnění je patrné v posunu od sousloví nekonfesijní či bezkonfesijní křesťanství k pojmu nadkonfesijní křesťanství. Jím autor rozumí postoj, který obecně sdílené křesťanské hodnoty nadřazoval diferencím příznačným pro jednotlivá vyznání. I tyto postřehy částečně zužitkoval v druhém dílu Dějin Moravy (Brno 1995). Nadkonfesijní křesťanství tvoří můstek, který spojuje druhou část knihy s třetí, shrnující Válkovy studie o J. A. Komenském. Mezi nimi vynikají pojednání o Komenského pojetí národa, korespondující s pozdějšími názory Zdeňka Beneše a Eduarda Maura, a o vztahu moravského myslitele k René Descartovi. Soubor statí znovu představuje Josefa Válku jako koncepčního historika, jakých v českomoravském prostoru působí jen málo. Autor má hluboké kulturní a fi lozofi cké zázemí (na řadě míst, zvláště při sledování politické a náboženské kontinuity od kompaktát k Bílé hoře, je zřejmé jeho souznění s některými názory Roberta Kalivody), nechybí mu dar slova a schopnost přesného i plastického vyjadřování. S požitkem lze vychutnávat též způsob jeho práce. Leckdy své objevné a přitom platné závěry vytěžil z omezené materiálové základny, zatímco jiní badatelé se v širokém pramenném záběru nezřídka topí. Na rozdíl od nich si však Válka uvědomuje, že se historik při zkoumání minulosti navzdory úsilí o objektivitu nikdy nevymaní z pout vlastní zkušenosti a z kulturních souřadnic doby, v níž žije. Jako příklad uvádí Palackého veskrze negativní hodnocení Matyáše Korvína, vyrůstající z romantického chápání dějin a podmíněné mimo jiné česko-uherským politickým soupeřením po polovině 19. století. Snad se autora nedotknu, uvedu- li, že se stejný postřeh dá vztáhnout i na jeho práce. Válkovo pozitivní, někdy až idealizované vyzvedávání politiky českých a moravských stavů v polipanském období, jeho důraz na umění kompromisu a toleranci i odsudek moralistních kritérií při posuzování politických kroků, často motivovaných taktickými ohledy, prozrazuje dobu zrodu většiny studií. Vznikaly v časech tzv. normalizace a nastavovaly jí, ať už vědomě či bezděčně, kritické zrcadlo. Nejinak si počínal například Josef Macek v rozměrné práci o jagellonském věku i někteří další badatelé. Je jistě pozoruhodné, že mladší autory, kteří se moralistním soudům nevyhýbali, vedly tehdy k jejich postojům obdobné pohnutky. Pokud se mínění rozdílných generací v zásadních ohledech během posledního desetiletí přece jen sblížila, svědčí to o dialogu, k němuž nesporně přispívá i kniha stále podnětných Válkových studií.
Editoři: R. Antonín, P. Elbel, B. Chocholáč, L. Jan, D. Malaťák, T. Malý, P. Pumpr, Matice moravská, Brno 2005, 380 s., 360 Kč