V recenzi Jiřího Ellingera na knihu Karla Durmana Popely ještě žhavé: Velká politika 1938–1991 (DaS 1/2005) mne inspirovala již první věta: Označením „životní dílo“ by se nemělo plýtvat. Cituji ji zde právě proto, že o jednom takovém díle bude řeč v této recenzi. Kniha Františka Xavera Halase je totiž autorem samým právě tak prezentována. Knihu charakterizuje nejvýstižněji jakási „jednota v mnohosti“. Již sám podtitul knihy implikuje různočtení jejího obsahu. Dílo je totiž možné uchopit jako diplomatický bedekr, tedy příručku pro všechny budoucí diplomaty, kteří budou vstupovat na půdu Vatikánu napříště mnohem lépe připraveni. Také je možné číst je jako svébytnou fenomenologii Vatikánu, o čemž svědčí již název knihy, i jako zevrubný výklad pojmu Vatikán, obsažený zejména v úvodní kapitole. Zde autor brilantně vystihuje vůdčí ideu vatikánského státu: Papež nepotřebuje být hlavou státu proto, aby vládl, ale proto, aby nebyl ovládán. V neposlední řadě, ba především, je však kniha dílem historickým. Autor díla, dlouholetý velvyslanec u Svatého stolce, byl do této funkce v roce 1990 vybrán minimálně ze dvou důvodů – jako vynikající „znalec poměrů“, historik, který se předtím již několik desetiletí dějinami Vatikánu, papežství a papežů zabýval, ale také proto, že byl sám tím, kdo bývá označován termínem „praktikující katolík“. Obě tyto skutečnosti natolik ovlivnily výslednou podobu knihy, že je nelze pominout. Halas v průběhu déle než osm let trvající diplomatické mise měl alespoň nezbytně nutné množství času k tomu, aby bádal ve vatikánských archivech a knihovnách, shromažďoval literaturu, nechával na sebe působit genia loci a snažil se porozumět. Na více než sedmi stech stranách čtyř oddílů a v nespočtu kapitol vypravuje nejen dějiny papežského státu, ale nezřídka – což vyplývá z podstaty církevní monarchie jako takové – dokonce dějiny Evropy a světa. Nevyhýbá se přitom problematickým místům v těchto dějinách, jako jsou: Jan Hus a papežství, Papežství a Bílá hora, Pius XXII. a „holokaust“, Spor o Sarkandrovu kanonizaci či Omluvy současného papeže ( Jana Pavla II.) za „historické viny církve“, jimž věnuje právě takto nazvané exkurzy. Čtvrtý oddíl je speciálně věnován vztahům českých zemí s Vatikánem (především ve 20. století). Hodnocení života církve v českých zemích (a na Slovensku) pod jhem dvou totalit Halas přitom provádí bez jakéhokoli hagiografi ckého zabarvení, když mimo jiné píše, že lze o perzekuci českých katolíků za nacismu říci, že nevybočovala z rámce celkového útisku všeho českého. A proto také se v časech hnědé totality vedlo církvi v českých zemích přece jenom o poznání lépe než později v epoše totality rudé. Přes svůj rozsah si Halasovo dílo neklade nároky na úplnost. Sám autor navíc v besedách, které provázely vydání knihy, doznal svou „nespravedlnost“, když otevřeně mluvil o svých oblíbených tématech a osobnostech, které dostaly v knize větší prostor. Lze však říci, že Halasova kniha po svém vydání v loňském roce poněkud neprávem zapadla. Nejen rozsahem, ale především svým významem přesahuje běžný standard historických prací, proto je možné drobné jazykové nedostatky s laskavostí přehlédnout. Spíše komicky působí vložení obrazové přílohy (tvořené poněkud nesourodou směsicí vyobrazení) do jmenného rejstříku. Tázání však vzbuzuje absence jakékoli poznámky k obrazové výzdobě desek a přebalu knihy. Freska Kristus předává klíče svatému Petrovi (Potestas clavium) ze Sixtinské kaple, jejímž autorem je Perugino, je podle vydavatele zřejmě tak notoricky známa, že její citace není zapotřebí.
CDK, Brno 2004, 760 s., 498 Kč