Pročež teď rekové milí, mé chtěje být poslušni rady, (...) Ptáka pak hrdličku jen vy z korábu vypusťte dříve, na zkoušku, prolétne-li. A jestliže skrze ty skály vyvázne živa a zdráva a proletí na druhé moře, více již ani vy sami se nedejte zdržeti v cestě, nýbrž svírejte pevně svou rukou hlazená vesla, brázdíce úžinu mořskou, neb záchrana nevzejde pro vás modlitbou k nesmrtelným tolik, jako silou a zdatností rukou. Pročež i ostatní vše vám nutno je pustiti z mysli, ze všech pak veslovat sil. (Apollónios Rhódský)
Varování o drtících skalách v úžinách Helléspontu, kterého se Argonautům dostává od krále Fínea, opakuje na Sicílii Odysseovi během jeho bloudění Středozemním mořem čarodějka Kirké, která se na zkušenost jeho předchůdců přímo odvolává. Výprava do Kolchidy za zlatým rounem zůstává nejen pro Odyssea zářným předobrazem – ať už historii Argy čteme jakkoliv: jako šifrovanou zprávu o divoké loupeživé výpravě, jako převyprávění náboženských rituálů a mysterií kmenů přibyvších ve vlnách do Řecka, jako pohádku o princi a jeho druzích obdařených zázračnými schopnostmi a draku střežícím poklad nebo jako tragický příběh vrtkavého Iásona a zrazené Médeie, obětující pomstě i vlastní děti. Snad není ani tak důležité rozhodnout, který ze způsobů čtení argonautské látky je „správný“. Příběh lodi Argy je především vyprávěním o dobrodružství námořníků plavících se do neznáma a objevujících na své cestě divy světa, aby vystaveni úkladům moře bojovali o přežití a znovu a znovu se radovali z přívětivé tváře, kterou jim moře ukázalo. Antičtí plavci byli nuceni čelit značným nebezpečím, zvláště když opouštěli pobřeží a odvažovali se na otevřené moře. Jejich lodi vyžadovaly dobré počasí a klidnou hladinu, vysokým vlnám nebyly schopné čelit. Vydat se na moře za bouře platilo jako pokoušení božstev. Moře bylo vnímáno jako bohy ustanovená hranice mezi zeměmi a kontinenty, bohové stáli neustále po boku plavcům, aby je chránili, trestali nebo se jim mstili, mnohdy zákeřně a nezaslouženě. Mýtus mořeplavby jako hrdinského hledání, jako cesty tam a zase zpátky, odráží jedinečný vztah starých Řeků k moři. Odráží kulturu, která žije na pevnině jen podmínečně, která čerpá své živobytí z moře, o moře a na moři bojuje, na moři je zcela závislá a kulturní horizont moře spoluvytváří způsobem, který si obyvatel centrální pevniny sotva dokáže představit. Platón přirovnal své spoluobčany poněkud pohrdavě k žábám sedícím kolem louže. Ačkoliv by bylo možné dát z mnoha hledisek netrpělivému mysliteli za pravdu, o nějakém sezení kolem nemůže být ani řeči. Středozemní moře bylo Platónovým krajanům domovem stovky let před jeho narozením. Argonautika a Odysseia jsou mytologickým a literárním vyjádřením tohoto soužití.
...