Na sklonku uplynulého roku zemřel znalec a editor starší české literatury Jan Lehár. Působil v nakladatelství Odeon jako redaktor vědecky náročných svazků a edičních řad (1976—1990), od března 1990 byl vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. V knize Nejstarší česká epika (1983) shromáždil práce věnované nejvýznamnějším básnickým památkám "velkého" století české literatury od legendického cyklu z přelomu 13.—14. století přes Alexandreidu a Dalimilovu kroniku až po stockholmskou legendu o sv. Kateřině. Tyto často studované památky nazíral z nových zorných úhlů, poučených moderní západoevropskou literární medievalistikou, hlavně francouzskou.
Velkoryse se vypořádal s dosavadní roztříštěností materiálu k české lyrice: edičně zpracoval celý fond české lyriky 14. století v knize Česká středověká lyrika (1990). Kniha na vrcholné vědecké úrovni shrnuje dosavadní výzkumy a otvírá cestu k budoucímu bádání, pro něž vytvořila spolehlivou textovou základnu. Účast na kolektivní přípravě učebnicové příručky k dějinám české literatury, v níž Lehárovi připadlo zpracování úseku literatury do konce 18. století (1997), poskytla autorovi příležitost formulovat vlastní pojetí celého období starší literatury a potřeb jejího studia. Vznikla učebnice odlišující se od jiných tím, že akcentuje otevřenost otázek jen zdánlivě vyřešených, formuluje otázky nové, a především vymezuje literárněhistorickému studiu náležité místo v souvislostech obecně historického zkoumání jako jedné z jeho důležitých komponent.
Poslední kniha, kterou Lehár připravil do tisku ze svých starších studií a doplnil statěmi dosud netištěnými a která vyjde v letošním roce, překvapivě zasahuje tematicky i do mladších vývojových období. Autor v ní podává důležitý, teoreticky založený a literárněhistorickou prací dokumentovaný příspěvek k aktuální otázce jednoty celého vývojového procesu české literatury, tedy k odbourání tradičního rozlišování mezi "starou" a "novou" literaturou. Nezanedbatelný je Lehárův podíl na Lexikonu české literatury, nejen autorský, jako člen redakční rady měl v posledních svazcích na starosti redigování všech staročeských hesel. Česká literární paleobohemistika utrpěla Lehárovým odchodem ztrátu stěží nahraditelnou. Odkaz jeho vědeckých i lidských vlastností nicméně zůstává oboru jako dědictví a závazek.
(jk)