Slavníkovci — existuje opotřebovanější téma v české medievalistice? Každý, kdo se jen otřel o raně středověký český stát, neopomněl zmínit tuto východočeskou pseudodynastii. Bohatý arzenál literatury na dané téma a slavníkovský mýtus proto zcela přirozeně vyvolávají otázky při pohledu na novou publikaci. Vojtěchovi však není věnováno více prostoru, než v rámci daného tématu skutečně zaslouží. Autoři si pečlivě rozmysleli strukturu knihy a věnují se jen Slavníkovcům. Kniha má v podstatě tři hlavní části a devět kapitol. Ovšem prvních pět je věnováno rozboru slavníkovského mýtu jak skrze dosavadní literaturu, dochované prameny, tak ze zorného úhlu archeologie. Fakticky druhou částí je numizmatický rozbor raně středověkého českého mincovnictví, zaměřený na skutečné či domnělé slavníkovské ražby. Je to, bez snižování kvality ostatního textu, nejpřínosnější pasáž knihy, pro širokou veřejnost plná jistě překvapivých závěrů. Ve třetí části pak autoři vyslovují své vlastní závěry a hypotézy. Mýtus mocného rodu, který ovládl bezmála polovinu Čech a byl vážným konkurentem Přemyslovců, je v posledních letech bořen. Autoři mu zasazují poslední ránu z milosti, ale jdou dál. Nejprve se probírají troskami příběhu, který stále žije v učebnicích a v širokém povědomí, a rekonstruují jeho vznik a vývoj. Kriticky, avšak se vší úctou komentují závěry jedné generace archeologů (Turek, Šolle), zcela v intencích Třeštíkových odmítají zažitou koncepci českých kmenů. Přehledem příslušníků Slavníkovy rodiny a rozborem pramenů jasně poukazují na skutečnost, jak málo stačilo k tomu, aby vznikl velký a dramatický příběh. Nejsou opominuty ani tak základní a rozporné postavy jako kníže Vitislav, zmiňovaný roku 895 po boku Přemyslovce Spytihněva, nebo kouřimský kníže Radislav, snad poražený soupeř sv. Václava. Neméně významné a kritické poznámky se týkají i rozsahu Slavníkova panství a počtu slavníkovských hradišť. Domnělé ovládnutí východních a jižních Čech je založeno na poměrně pozdní a pochybné Kosmově relaci (zde snad mohli autoři osvětlit, proč Kosmas vymezuje Slavníkovo panství proti „Čechám“). Prokazatelně slavníkovskými hradišti byly pouze Libice a Malín. Obě ovšem nezanikají rokem 995, ale dále fungují, nejednalo se tedy o vyvrácení a zničení konkurenčního centra. Případ Libice je vůbec zajímavý – hradiště získává na významu po pádu Kouřimi, aby zajišťovalo obchodní stezku směřující na východ, životně důležitou pro přemyslovský (!) stát. Děje se tak pravděpodobně v 2. polovině 10. století, tedy v době Boleslavovy centralizace Čech a následných výbojů na východ. Je absurdní domnívat se, že by mezi přemyslovským centrem a panstvími na východě existoval protostát, ovládaný konkurenční kmenovou aristokracií, která by kontrolovala hlavní obchodní stezku Boleslavova státu. Ještě zajímavější je rozbor slavníkovské ražby. Především je zpochybněno tvrzení o zvláštní ražbě biskupa Vojtěcha – dva ze tří typů denárů, které jsou mu připisovány, s Vojtěchem nesouvisely a o třetím dosud panuje nejistota. Významnější je konstatování, že tak často připomínaná obrazová symbolika slavníkovských ražeb je ve skutečnosti typickou ikonografií, běžnou pro přemyslovské i zahraniční mincovny. A především – tradičně zdůrazňovaná ražba s rukou svírající nůž a s útočícím orlem (jde nejspíše o pelikána, obvyklý křesťanský symbol) není pozdní, ale předchází ethelredovský typ. Nejednalo se tedy o jakousi hrozbu směřující vůči Přemyslovcům, navíc symbol ruky s nožem je běžným zobrazením trestající ruky Boží, které nenaznačuje napětí mezi oběma rody. Nová chronologie slavníkovských ražeb dokazuje, že se řídily pražskou ražbou a odpovídaly hospodářským zájmům přemyslovského státu. Řada typů mincí původně připisovaných Slavníkovcům pochází z Prahy. Důležité je i upozornění, že ani libické, ani malínské ražby nemohly používat stříbrných zásob Kutnohorska, jedná se o stříbro importované do slavníkovských mincoven. Tím padá teorie o případném narůstajícím konfliktu mezi Přemyslovci a Slavníkovci, který se mělo projevit zabráním Malína. Závěry autorů nejsou nijak kategorické. Slavník se objevuje v období vzestupu Boleslava I., a to v klíčové oblasti Čech. Libice a Malín jsou mu zřejmě svěřeny do správy jako „důvěryhodné osobě“. Je pravděpodobné, že Slavníkovce a Přemyslovce pojil úzký příbuzenský vztah, snad byli Slavníkovci vedlejší linií vládnoucího rodu. O tom by svědčily nepřímé důkazy – titulatura Soběslava dux a dedikace autora legendy o sv. Ludmile a sv. Václavovi Kristiána, pravděpodobně Přemyslovce, Vojtěchovi, který je nazýván nepos (synovec?). Vpádem na Libici nebylo hradiště zcela zničeno. Libice i Malín fungují dál a zanikají ze zcela jiných příčin. Autoři nevyslovují jednoznačný důvod vyvraždění rodu. Pouze nadhazují různé možnosti – vyřizování účtů uvnitř rozvětveného rodu, kořistnický nájezd, msta. Podotýkají, že Kosmas – přes všechnu tendenčnost vůči osobě Boleslava II. – mohl mít pravdu, pokud zbavoval knížete viny. Boleslav byl od roku 992 ochrnutý, a pokud by i tak chtěl zlikvidovat Slavníkovce, nečekal by na odchod Soběslava na válečnou výpravu, ale udeřil by na Libici přímo. Ozbrojená družina na hradišti by totiž přemyslovskému vojsku zcela jistě podlehla, a především by neunikl ten nedůležitější – hlava celého rodu Soběslav. V každém případě zkáza Slavníkovců neznamenala závěr „sbírání české země“, ale spíše předznamenala první velkou krizi přemyslovského státu. Nelze nevyseknout poklonu Michalu Lutovskému (neupozaďujeme ani Zdeňka Petráně). Jeho práce vycházejí v rychlém sledu, nicméně neztrácejí nic na své kvalitě. Píše čtivě, zábavně a přístupně i pro široké, neodborné publikum, zároveň jsou jeho texty kvalitní i kriticky střízlivé a volba témat nejvýše vhodná.
Libri, Praha 2004, 175 s., 200 Kč