Když v roce 1967 vyšla kniha Bohumil Hrabal uvádí mohl poněkud překvapený čtenář číst vedle Karla Jaromíra Erbena, Jakuba Demla, Jaroslava Haška, Ladislava Klímy a Richarda Weinera také Ignáta Herrmanna. Hrabal vybral povídku Sudička!, dějově chudou, ale tím bohatší jako proud řeči; nelze si nad ní nevzpomenout na podobně chrlené texty autora Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Tímto přiznáním k Herrmannovi uvedl ho Hrabal poprvé na místo, které mu náleží: na místo předchůdce, inspirátora moderní české povídky. Zřetelem k prostředí Herrmann úzkostlivě pečuje o půdu, z které člověk roste. Znamením zdravého růstu (a živlem, v němž se mu nejlépe daří) je pak Herrmannovi řeč, vyprávění. Vyprávění jako projev člověka mezi svými, jako projev důvěry v přátelství světa. Ba víc: jako způsob, jímž člověk tuto důvěru získává, jímž zařizuje svůj duchovní domov. Člověk se s životem dohovoří, opisuji z povídky V černé hodince (1904). Težko najít větu pro Herrmanna charakterističtější. Smyslem pro „životní prostředí“ (v pojetí sociologickém) včetně žánrového detailu Herrmann patří k literatuře své doby, k literatuře onoho směru, jímž „ukázal mistr Neruda“. To mu koneckonců neupírají ani doboví kritikové. Nejlepší Hermannovy povídky se však zároveň z literatury své doby vymykají dokonale odpozorovanou realitu kombinují s bujarou nadsázkou, kupeckou logikou provokují odpoutaným nonsensem. Jsme u prolnutí „prášilovského“ a „dokumentárního“ pólu Herrmannova autorství. Povídky, v nichž se oba póly mohly uplatnit, stojí za čtení i v literárním kontextu, jehož se Herrmann nedožil. Za důkazy nechť se čtenář vypraví sám: nechť porovná Herrmannovu povídku Oko (bude pro ni muset do Ztřeštěných historek) s povídkou Karla Schulze Chvála Milosrdenství aneb Amaranthus (Peníz z noclehárny, 1940), nechť si – dokud má v paměti úvodní text naší edice Enterprise des pompes funèbres – přečte kvantifi kaci kovbojské literatury v „naučném“ scénáři Ivana Vyskočila O rodný ranč čili Padni, padouchu (Vždyť přece létat je snadné, 1963). A konečně se musím přiznat sám: za nápad k povídce Otcovský jazyk (V mámově postýlce, 2000) vděčím Herrmannově historce Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody. A protože jsem si to uvědomil až nad hotovou povídkou, podezřívám se, že takových důvodů k vděčnosti může být v mých příbězích víc. Je tedy tento výbor také poděkováním.
Přemysl RUT autor výběru a doslovu
Praha, NLN 2004, 437 s., 275 Kč