Lidské zkušenosti každodenního života v České republice nikdy nestály na výsluní zájmu sociologických nebo antropologických studií. Během komunistické éry byla možnost výzkumu na našem území pro západní antropology značně ztížena a místní sociální vědci se ve svých studiích, snad z obav ze střetu s komunistickou mocí, příliš nezabývali otázkami kulturních a náboženských procesů či každodenních rituálů v komunitách. Po nejvýznamnější studii české národní identity v podmínkách postkomunistických transformací The Little Czech and the Great Czech Nation od Ladislava Holého, žijícího ve Velké Británii, má i další publikovaná studie zabývající se zblízka každodenností a identitou v českých podmínkách původ opět v zahraničí. Kniha Grand Dramas – Ordinary Lives norské antropoložky Haldis Haukanesové je vyústěním terénního výzkumu, který podnikla v letech 1990–1991 v jihočeské Lipnici (jedná se o pseudonym) a 1993– –1995 v jihomoravských Šitbořicích. Její studie částečně zaplňuje mezeru v podobě odpovědí na širší otázky: jak se lidé žijící na českém venkově vyrovnávali s výzvami, které s sebou přinesl pád komunismu, a jak se v raném postkomunistickém období život na české vesnici měnil. Hlavními tématy, kterými Haukanesová vytyčuje své bádání, jsou role lokálních komunit a procesy konstrukce a rekonstrukce identity v moderním světě. Pro proniknutí do těchto témat volí autorka jako nástroj poznání zejména analýzu lokálních diskurzů týkajících se postkomunistické politické a ekonomické transformace, komunistické minulosti a osobních biografi í. Ve svém bádání vychází Haukanesová z pojetí lokální komunity jako prostředku analýzy – s předpokladem, že lokální komunita má potenciál generovat pocit vzájemné těsnosti, povinnosti a sounáležitosti aktérů. Dalším klíčovým východiskem jejího výzkumu je giddensovské chápání moderní identity jako záležitosti volby s ohledem na kontinuitu osobní biografi e a minimalizaci „ontologické nejistoty“ plynoucí z narušení její vnitřní konzistence. Střídá proto zaměření na vyprávění, jeho strukturu, používaný jazyk, slova a symboly se zaměřením na pozorování interakcí a sociálních procesů v obou lokálních komunitách. Při studiu percepce nové porevoluční demokratické a liberálně ekonomické rétoriky Haukanesová pozoruje nápadnou vlažnost a odstup obyvatel jihočeské Lipnice a konstatuje rozpor mezi ofi ciální rétorikou jednoznačného a protikladného odlišení minulosti a přítomnosti a lokálního postoje k této rétorice. Jedním z důvodů je podle Haukanesové dominující liberální akcent na schopnosti a píli občana, přičemž toto kritérium rozděluje aktéry na dvě polarizované skupiny: na ctižádostivé a pracovité, tudíž úspěšné, a na neambiciózní a líné, tudíž neúspěšné. Zároveň ale lipničtí vnímají situaci po roce 1989 jako velmi špatnou, plnou zmatků, nepořádku, nejistoty a špinavé politiky a jako dále se zhoršující v důsledku zvyšování cen a hrozícího vzestupu nezaměstnanosti. Liberalistická rétorika naráží na vlastní sebepojetí občanů jako pracovníků – vnímají se jako pracovití a zodpovědní, ale daří se jim čím dál hůře, čili jsou podle logiky vládnoucího diskurzu vlastně líní a nezodpovědní. Celkově se podle Haukanesové nesetkalo ekonomické výrazivo nové éry s přílišným přijetím, nepřetavilo se do odpovídajících hodnot v lokálním diskurzu. V důsledku rozpadu násilně kolektivizovaných zemědělských družstev a následných restitucí zemědělského majetku se stala aktuální otázka rekonstituce identity zemědělských vlastníků se silnou vazbou k vlastní půdě. Haukanesová se táže, jestli a v jakých podobách přežily vztahy lidí k zemědělské půdě svých předků, a dobírá se nejednoznačných zjištění. Na jedné straně mnoho lidí ztratilo zájem o uplatnění restitučních nároků a přijetí břemene nejistých aktivit zemědělského hospodaření, na druhé straně se pro některé stalo znovunabytí zemědělského statku zdrojem pocitu svébytnosti a nezávislosti i přes ekonomické obtíže dané změnami agrární politiky státu. Místy bylo znovunabytí půdy chápáno jako odčinění komunistické křivdy. V každém případě práce v zemědělském družstvu, na vlastních hospodářstvích a menších pozemcích a každodenní drobné samozásobitelské aktivity podle Haukanesové vedly k chápání svého života na venkově jako životního stylu, který vytyčuje hranici mezi „my“ (venkovany) a „oni“ (lidmi z města). Venkované se chápou jako těžce pracující, soběstační a pracovití, čímž jsou protikladní lidem z města, kteří jsou líní, vydělávají peníze lehce a jsou závislí na produkci venkova. S tím se pojí i vysoký status domácího produktu pocházejícího z vlastní soukromé produkce, který je ekologicky čistý, zdravý a kvalitní. Haldis Haukanesová nevnímala proměny každodennosti lidí a sociálních vztahů v obou venkovských komunitách jako příliš zásadní ve srovnání se závratnými polistopadovými ekonomicko-politickými transformacemi. Lidmi sdělovaný pocit zhoršování sociálních vztahů v komunitě chápe jako refl exi dilemat působených více podmínkami moderního života než specifi čností postkomunistické situace. Nedošlo ani k stigmatizaci a vyloučení bývalých komunistických činovníků z veřejného života, příslušnost k některé ze složek vládnoucího aparátu nenabyla v komunitě po revoluci zvláštní důležitosti. Daleko větší důraz byl kladen spíše na osobnostní kvality lidí, jak se chovají k druhým a na jejich aktivitu ve společenském životě komunity.
SLON, Praha 2004, 188 s., 216 Kč