Dějiny a současnost

Každý historický velkofilm, který ztvárňuje impozantní téma typu osudů a činů světově proslulé osobnosti, může být vnímán a interpretován z mnoha úhlů. I poslední snímek Olivera Stonea Alexander Veliký můžeme sledovat různýma očima. Nejvíce reakcí vyvolalo akcentování Alexanderovy bisexuality, prezentované navíc jako takřka všeobecný kulturní rys řecké civilizace; nosné téma pro diskuse pak představuje i výprava a herecké obsazení (Colin Farrell jako Alexander, Angelina Jolieová jako královna Olympias, Antony Hopkins jako Ptolemaios atd.). Události zachycené ve filmu se příliš neodchylují od historické reality, také ji však, například v bitevních scénách, příliš nepřibližují. Nezasvěcený divák stěží pochopí, že sleduje první odborně organizovanou a vedenou armádu světových dějin. Psychologické ustrojení aktérů filmu i duch celého příběhu navíc odpovídají mentálním horizontům člověka jedenadvacátého století. Film lze — mimo jiné — vnímat i jako aktualizaci současné politiky Spojených států vůči zemím třetího světa: krví a železem ve jménu uskutečnění ušlechtilé civilizační mise. Ve Stoneově snímku nesmí chybět scéna, kdy vojevůdce před bitvou u Gaugamel povzbuzuje své vojáky. Alexander však pronáší parafráze Napoleonových výroků od Slavkova; uprostřed další bitvy pak pokřikuje na své muže: Cožpak chcete žít věčně? (pruský král Friedrich II. v bitvě u Kolína). Tvůrci snímku tu pracují se stereotypy, vlastními snad všem historickým filmům: divák musí zaznamenat alespoň něco z toho, co si odnesl z výuky dějepisu, lhostejno, zda to koresponduje se zfilmovaným příběhem, či s příběhy zcela jinými, situovanými do odlišných časů a prostředí.