Životní osudy Ewalda Oserse vyzývají k napsání zajímavé knihy. Narodil se v dobře situované pražské německy mluvící židovské rodině v předposledním roce trvání Rakouska-Uherska. Otec, který se pokládal za člena pražské německé společnosti, se po roce 1918 začal učit česky, "aby ovládal jazyk státu, jehož byl občanem". Osers prožil dětství v kultivovaném prostředí první republiky. Vedení domácnosti — služebné, vychovatelky, domácí lékař i docházející švadlena, prázdninové pobyty — patřilo k normálnímu způsobu života středoevropských měšťanských rodin. V prostředí českých kuchařek a německých vychovatelek se Osers stal bilingvním; navíc se jazykově nadaný chlapec učil anglicky a francouzsky. Vzpomínky na dětství jsou leporelem drobnokreseb pražského života (precizní popis léčení nákazy paratyfem), prvních kulturních i erotických podnětů. Podle autora to byla krásná doba, kdy v pražských německých školách nebyl antisemitismus. Tady se nabízí zajímavé srovnání se vzpomínkami na české židovské prostředí Adolfa Hermanna, jenž také antisemitismus v této době nevnímal. Osers se ve svých vzpomínkách vyslovuje k oblíbenému konceptu prolínání tří tradic – české, německé a židovské. On sám se domnívá, že v generaci jeho rodičů se česká a německá kultura neprolínaly, ale nebyly antagonistické, a nevěří, že za jeho doby existovala svébytná židovská tradice – jakékoliv prvky židovské kulturní tradice splynuly s literární tradicí jednoho či druhého jazyka. Osers začal v polovině 30. let překládat do němčiny českou a slovenskou poezii a spolupracovat s českými levicovými básníky a spisovateli. Byla to přirozená reakce jeho generace na vnější hrozbu. Přesto se „osobně s českou společností neintegroval“. Neměl české přátele ani českou přítelkyni; komunikoval německy: „…jak jsem mohl najít české přátele se svým německým vzděláním?“ Rodinný jazyk – němčina – vzal válkou za své. Po ní se svým bratrem mluvil pouze česky; byla to instinktivní reakce na holokaust. V roce 1935 začal Osers studovat na německé univerzitě chemii. O tři roky později začala být jeho situace židovského studenta neúnosná a on hledal vhodnější místo ke studiu; na osobní doporučení profesora Heyrovského odjel v září 1938 studovat na londýnskou University College. Po březnu 1939 mu sice bylo odpuštěno školné, ale nakonec si přece musel najít zaměstnání. To získal v Monitoring Service rozhlasové stanice BBC, kde odposlouchával německý rozhlas; výborně tak zhodnotil své jazykové nadání i znalosti těsnopisu. Tato část pamětí přináší zajímavý popis způsobu odposlechu zahraničních rozhlasů a vyhodnocování informací. Osersova pýcha na maximální objektivitu BBC je výrazná, a tak jen ostýchavě přiznává, že ani BBC – v době válečné propagandy – nepřinášela stoprocentní informace. Za války rozšířil své jazykové znalosti o ruštinu, pracoval na anglické antologii české poezie a přispíval do anglo-československého kulturního čtvrtletníku Review-41(-45). Spolupracoval s Tigridem, Brušákem, Goldstückerem, Fischlem. Navíc se stihl oženit se spolužačkou z univerzity Mary Harmanovou. Po válce se domů nevrátil, zůstal pracovat v monitoringu BBC a věnoval se rodině. Z rodiny přežil válku pouze bratr, ale studená válka je nakonec rozdělila, a to zřejmě více osobně než zeměpisně. Již na počátku knihy sice autor naznačuje: Nezdá se, že by hrál značnou úlohu v mém životě. Bližší osvětlení však jejich vztahu nepřináší. Stejně tak se vyhýbá hlubšímu pohledu na únor 1948 nebo detailnějšímu rozboru práce v BBC v době studené války, takovému, jaký přinesl z válečné doby. O to více se soustřeďuje na popis rodinného života a dovolených v kempinkovém vozu, sportovních zážitků, konferenčních pobytů, členství a funkcí v literárních organizacích a překladatelské práce. Bohužel někdy přináší spíše pouhý výčet či jednoduché konstatování: fungovalo to dobře a prohlédli jsme si zajímavosti. Výsledky jeho práce jsou však obdivuhodné: skoro 150 knižních překladů a téměř 1800 básnických překladů publikovaných časopisecky. Do angličtiny uvedl Seiferta, Klímu i Jiřího Muchu. Překládal též z němčiny, slovenštiny, bulharštiny, makedonštiny, arménštiny. Při tom všem si dokázal vyrobit nábytek a instalovat elektřinu. Protože byl Osersův život tak vrchovatě naplněn, nakonec se spokojil s prostým popisem a rezignoval na analýzu problému. Kdyby někdo očekával, že se doví, jak se vyrovnal s úskalími překladu, myšlení v jazyce – v jakém jazyce byl vlastně doma – bude zklamán. Zřejmě to autor tolikrát řekl na svých přenáškách, že nepovažoval za nutné to vložit i do svých pamětí.
Přeložila Ivana Bozděchová, doslov Martin Hilský. Karolinum, Praha 2004, 224 s., 176 Kč