V nedávné uměleckohistorické publicistice vyvstala odlišnost trendů studia novodobého umění a architektury, které už během 18. století měly vzájemně odlišné ambice a vyhovovaly různým požadavkům. K bodům, v nichž lze tento "příběh dějin umění" uchopit za obrácený konec, patří obecná tvůrčí situace kolem roku 1900 i chrám jako přední stavební typ evropské tradice. Vždyť právě chrám byl historicky základním prostředím setkání různých oborů výtvarné tvořivosti a "souborné umělecké dílo" charakteristickou ambicí výtvarné kultury přelomu 19. a 20. století. Nicméně autor první české monografi e o secesních chrámech a jejich interiérech jde za podobně zběžné asociace či krátká spojení. Moravu i Slezsko přelomu 19. a 20. století líčí seriózně: jedná se o místo konfl iktu a symbiózy tradicionalismů s modernismy ve sférách umění i konfese. Autor zdůrazňuje působení Katolické moderny a také rostoucí styky regionu s pražským centrem, což pomáhá vymanit chrámovou Moravu a Slezsko z jednostranného vztahu k Vídni. To ovšem samo o sobě mnoho nemění na diskutabilní povaze fúze moderních prvků s tradičními, o níž tu hlavně jde. Autor udržuje rovnováhu mezi vhledem do povahy sakrálního v umění i architektuře a zachováním kritického měřítka historiografi e umění, což zajisté ocení i konfesijně nezaujatý čtenář. Přesto je jeho kniha vysoce kontextuální a chtělo by se říci, že ji nejlépe ocení čtenář, který se nejprve seznámí s její druhou polovinou. Ta obsahuje monografi e patnácti vybraných staveb, vřazených do kategorie sakrálního „souborného uměleckého díla“ buď pro jednotící záměr architekta, nebo aspoň výrazné účasti výtvarníků. Popisy staveb, jejich interiérů i výzdoby a ovšem kniha jako celek obsahují množství zajímavých, zčásti dosud nepublikovaných artefaktů a dalších dokumentů včetně neuskutečněných návrhů. Na straně architektů chrámů se objevují hvězdná jména, naopak výtvarníci jsou většinou méně známí. Publikace bohatě poučuje o vývoji chrámu v předchozí éře stylového historismu a zčásti i v následujícím období stylové moderny, ale její ohnisko se týká souboru staveb z prvního desetiletí 20. století. Na něm je pozoruhodná spíš jeho různorodost nežli jakákoli jednota. K tomu přispívá nejenom rozmanitost uměleckých sil, ale také objednavatelů, i konfesijně-typová rozdílnost staveb (je sem zařazena i synagoga a evangelický kostel). Tento soubor se ani vždy nekryje se „secesí“ v užším významu stylu, byť v nějakém širokém, mnohotvárném výměru. Filip je vůbec minuciézní a pronikavý v analýze i charakteristice artefaktů, zatímco jeho práce s pojmy a celková interpretace jsou o něco měkčí. Nehledě na to nabízí jeho kniha řadu obecněji platných poznatků. Například tezi o tom, jak konzervativní prostředí vítá ve folklorismu a v dekorativismu secese alternativu moderní civilizace a jejích stroze neurčitých forem, autor rozvíjí úvahou o souladu vegetabilismu secese s mariánským kultem. Jiná Filipem navržená spojení, jako třeba hesla „mluvící architektura“ s eschatologickým slovem jako vlastní funkcí chrámu, zůstávají na úrovni nápadu. Celkově autorovi šlo o znovudocenění secesního chrámu, v němž architektura a výtvarné umění nejenom vzájemně umocňují své estetické působení, nýbrž poskytují si hlubší smysl pomocí vícevrstevného, symbolického obrazu. Závěr knihy obsahuje i poznámky o dialektice symbolu a obrazu, napomáhající překlenout rozdíl mezi trendy architektury a výtvarného umění počátku 20. století. Autor však opomíjí ekonomickou stránku, která se u většiny nově budovaných chrámů kloubila se spiritualismem doby a zřejmě přispěla i k převaze malířské nebo ornamentální výzdoby nad sochařskou. A konečně: Filipovo zdůrazňování široké inspirace umělecké tvorby sakrálnem na přelomu 19. a 20. století připomene, že se tato inspirace obvykle rozvíjela snáze mimo liturgický prostor a jeho architektonicko-výtvarný rámec. Realitou „secesního“ chrámu je složitá konvergence architektury s uměním. To také přesně vystihuje podvojnost titulu a podtitulu knihy.
Barristel & Principal / Národní památkový ústav. Brno 2004., 266 s., 499 Kč