Po čtyřech dnech nemoci, rok a měsíc po svém Eduardovi jej následovala tato dobrá, prostá duše, jejímž jediným smyslem života byl on a její rodina, ale hlavně on, až do posledního dechu On.
Z dnešního pohledu zní životní příběh Antonie Grégrové až neuvěřitelně. Zůstala oddaná svému muži do konce svých dnů, jednou z posledních věcí, kterou se s tímto světem rozloučila, byla manželova podobizna, již si nechala přinést k lůžku. Její osud však není pouze příkladem neobvykle šťastného partnerského soužití. Vypovídá rovněž o předurčeném údělu měšťanských žen její generace, která ještě postrádala možnost volby. I v době skonu Antonie Grégrové v roce 1908 dokázla společnost takto naplněné životní poslání ocenit a vyžadovat, samozřejmostí ale už přece jen nebylo. Pouta svazující ženu v privátní sféře se začala postupně uvolňovat odstředivými silami emancipačního procesu. Ten přinášel naději zvláště těm, které nemohly z nějakého důvodu tradiční roli naplnit. Snaha po mnohotvárnějším uplatnění se nezřídka prolínala s reálnou potřebou řešit tíživé postavení „přebytečné příbuzné“.
...