Na letošním Knižním veletrhu vzbudila malou senzaci kniha ze stánku Lotyšské republiky. Na první pohled pěkná publikace mne zaujala jak názvem, který již dopředu říkal vše, tak i překrásnou fotografií holčičky s panenkou a zarputilým výrazem. Z dívenky je dnes příjemná, elegantní dáma Sandra Kalniete, která po roce 1990 působila v diplomatických službách samostatného lotyšského státu a zastávala mimo jiné vysoké funkce velvyslankyně při OSN, ve Francii a při UNESCO. Dva roky působila i jako ministryně zahraničí.
Kniha je smutným příběhem Pobaltí a jedné místní rodiny. Začíná srpnem 1939, kdy se podpisem paktu Ribbentrop–Molotov nad Lotyšskem stahují mračna. Ve víru trojí okupace — sovětské, německé a opět sovětské — dochází k totálnímu rozvratu. Dne 17. června, v den, kdy na druhém konci Evropy maršál Pétain nabídl příměří, vkročila do Lotyšska Rudá armáda. Týden před 22. červnem 1941 začaly masové deportace. Během jediné noci bylo na Sibiř vyvezeno přes 15 000 místních obyvatel. Ani autorčini prarodiče se tenkrát nevyhnuli zatčení a vyhnání. Krátce předtím, než v prosinci toho roku její dědeček zemřel, bylo mu sděleno obvinění: ...obviněn z vlastnictví čtyřbytového domu..., venkovského hospodářství se sedmi hektary půdy, obchodu s ročním obratem 12 000 latů a z vykořisťování jednoho dělníka. Řada zatčených byla umučena či popravena ještě v Lotyšsku. Velká část obyvatel nadšeně přivítala německé "osvoboditele", ale vystřízlivění přišlo brzy. Vlna teroru pokračovala, tentokráte proti Židům, sympatizantům levice i zbylým Rusům. Lotyšský národ se jako mnohé jiné ve východní Evropě dostal do strašlivého tlaku dvou diktatur. Rozhodnutí, které ze dvou zel je přece jen menší, se stávalo čím dál obtížnějším a často bylo podmíněno konkrétními osobními zkušenostmi. Naděje na záchranu již nekynula odnikud a postupně docházelo k devastaci elementárních morálních postojů. Na vznešené ideály jaksi nezbylo místo. O zoufalství svědčí i masový (zčásti dobrovolný) vstup do jednotek waffen-SS a různých místních kolaborantských formací. Se zoufalou odvahou se lotyšští vojáci, bojující na nesprávné straně v době, kdy ani opačná strana neskýtala lepší alternativu, pokoušeli odvrátit neodvratitelné.
Na pozadí těchto událostí pokračoval i rodinný příběh. Druhý autorčin dědeček vstoupil do služby u Němců a byl posléze zatčen a po strastiplných výsleších deportován do gulagu, kde zemřel. V roce 1949 byli pak deportováni i jeho manželka a syn.
Autorčini rodiče, oba Lotyši, se tak souhrou náhod seznámili na daleké Sibiři, kde se v roce 1952 narodila i paní Kalniete. Dá se tedy říci, že celou rodinu obě sovětské okupace poznamenaly doslova do morku kostí.
Kniha je plná smutku a zoufalství ze strašného osudu nejbližších, ale současně i vzdoru, jenž zůstal jedinou zbraní. Když ve vyprávění přijde řada na konkrétní dozorce či vyšetřovatele, snaží se je autorka uvádět plným jménem, i když je jasné, že jde jen o házení hrachu na zeď. Objevují se i jména známějších aktérů z oblasti velké politiky, například Andreje Vyšinského či Ivana Serova.
Čas od času se v novinách či televizi objevují zmínky o složité situaci v dnešním Lotyšsku, kde ruská "menšina" čítá — podle přijatého kritéria — až čtyřicet procent obyvatelstva. Starostlivost Velkého bratra o její osud je velmi příkladná, ale výtky a upozornění z úst dnešního ruského prezidenta, dřívějším povoláním vysokého důstojníka KGB mi — aniž bych chtěl celý problém jakkoliv zlehčovat — znějí poněkud "navlhle".
Kniha je pečlivě zpracována. Doplňuje ji řada fotografií a také doslov Luboše Ševce. Pro českého čtenáře její kvality ještě umocnil velmi dobrý, pečlivý a čtivý překlad Michala Škrabala — nechce se věřit, že jde o jeho překladatelskou prvotinu. Teprve šestá publikace nakladatelství Lubor Kasal je velmi dobrou knihou jak po stránce autorské, tak i co se týče překladu a nakladatelského zpracování.
Přeložil Michal Škrabal, nakladatelství Lubor Kasal, Praha 2005, 296 s., 339 Kč