Výstavy pražského Národního muzea (zvláště pak ty, jež se konají v Lobkovickém paláci na Hradčanech) mnohdy přicházejí a odcházejí po způsobu atmosférických jevů. Často nabízejí nesmírně zajímavý kulturněhistorický materiál, jenže co je to platno, když se potenciální zájemce ani nedozví o jejich existenci. Ještě větším hříchem než mizivá propagace však bývá absence katalogů. Budiž s radostí konstatováno, že nic z právě řečeného neplatí o výstavě Miniaturní a drobné portréty ze sbírek Národního muzea (Lobkovický palác 2004—05), jejíž doprovodná publikace je předmětem této recenze. Kurátor sbírky Lubomír Sršeň ve spolupráci s restaurátorkou Olgou Trmalovou (autorkou "technologických" kapitol na s. 15—35) připravil knihu, která svými parametry běžný výstavní katalog dalece přesahuje. Hlavní přínos spočívá v podrobném zpracování muzejního souboru miniaturních portrétů jako celku. Nalezneme zde díla galerijní úrovně (třeba nově připsané miniatury Fügerovy a Isabeyovy), díla z majetku toskánských Habsburků, malby J. Z. Quasta i některé dosud anonymní kusy. V sousedství těchto prvotřídních prací nicméně nezaniká specifický půvab četných falz, obrázků výtvarně průměrných a dílek, o kterých se eufemisticky říkává, že jejich historická hodnota převyšuje hodnotu uměleckou. Lubomír Sršeň se přes tyto rozdíly věnoval všem 377 číslům katalogu s péčí přímo otcovskou. Za zvláštní pochvalu stojí pečlivá identifikace všech znaků, jež mohou napomoci určení dosud anonymních modelů (kostýmní doplňky, řády, uniformy). Poznámky k jednotlivým obrázkům mnohde přerůstají v drobné kulturněhistorické studie. Připočtěme k tomu biogramy malířů, vyčerpávající bibliografii, instruktivní stati o uměleckohistorické problematice, technologii miniatury a dějinách sbírky, kvalitní obrazovou dokumentaci — a máme před sebou přímo vzorový bestandskatalog, který nasadil dalším počinům na tomto poli laťku velice vysoko.
Budu vděčen za jakékoliv korektury či nové postřehy, jež by mohly přispět k hlubšímu poznání publikované sbírky, říká Lubomír Sršeň v úvodu knihy (s. 6). Pamětliv této devízy, dovolím si upřesnit, že vznešená vdova na barokní miniatuře č. 17 bude s vysokou dávkou pravděpodobnosti totožná s císařovnou Vilemínou Amálií, manželkou Josefa I. Portrét císaře Napoleona I. ze skleněné číšky (č. 317), určené jako falzum A. Kothgassera, je derivátem z veleslavného obrazu Paula Delaroche Napoleon ve Fontainebleau. Jen o něco méně proslulá byla ve své době malba Julia Schradera Fridrich II. po bitvě u Kolína, jejíž redukci přináší miniatura č. 336. Pseudorokokový ženský portrét č. 342 zobrazuje vévodkyni z Bouillonu Marii Karolinu (Charlottu) Sobieskou (za zjištění vděčím kolegyni Ivetě Coufalové). Dobře známe i "neznámou" dívku ve stylizovaném bavorském kroji na obrázku č. 368, jde o Helenu Sedelmayerovou (12. 5. 1813 Trostberg bei Traunstein — 18. 11. 1898 Mnichov). Předlohou miniatury byl portrét od Josefa Stielera z roku 1831, malovaný pro známou Galerii krásek bavorského krále Ludvíka I. Na inspirativní úlohu mnichovské Schönheitsgalerie by mohl ukazovat i drobný kvaš Antona Grusse (č. 225), vykazující kompoziční podobnost se Stielerovou podobiznou Nanette Kaulové (1829). Je snad zbytečné dodávat, že žádná z těchto připomínek si neklade za cíl jakýmkoliv způsobem zpochybnit význam a přínos mimořádně kvalitní knihy.
Národní muzeum, Praha 2005, 320 s., náklad 1000 výtisků, cena 350 Kč