Pobělohorský tlak státu i církevních institucí na náboženský obrat nekatolického obyvatelstva je fenoménem dozajista velmi známým, často zdůrazňovaným jak v odborné, tak v krásné literatuře. Žel, takové konstatování je asi jedinou jistotou, kterou je možno v dané souvislosti uvést. Ačkoliv se v poslední době objevila řada studií, které se touto tematikou zabývají a které přinesly mnoho nového, stále jsou naše znalosti v tomto oboru jen velmi nedostatečné. Zaslouží si tedy dík autor i nakladatelství, že poskytli čtenářům text, který pomůže některé "temné" stránky "temného" století objasnit.
Mikulec si vybral ke svému výzkumu šlechtu. Jistě právem; právě tato vrstva společnosti prošla v pobělohorském období největšími proměnami, řada starých rodů vymřela, o další se postarala emigrace a majetkové postihy — konfiskace. Šlechtici mohli na rozdíl od těch méně privilegovaných využít k alespoň trochu důstojnému odchodu do ciziny zvláštního práva, ius emigrandi, a někdy zachránit alespoň část majetku. Možnost "volby" po zavedení rekatolizačních opatření byla ovšem tragická — konverze, nebo exil. Ve skutečnosti, jak pěkně ukazuje i autor, existovala ještě další možnost — formální náboženský obrat nebo jen jeho předstírání. Takové jevy jsou sice pro historika těžko prokazatelné, ale více než reálné. Vždyť navzdory všem přísným patentům, navzdory nové ústavě — Obnovenému zřízení zemskému — se ještě hluboko po polovině 17. věku nemálo obyvatel všech vrstev přiznávalo k jiné než katolické konfesi.
Ferdinand II. se ve svém patentu z 31. července 1627 obrátil na své milované urozené poddané, aby se do šesti měsíců věrně přihlásili ke katolické víře, k našemu otcovskému rozkazu, směřujícímu k jejich vlastní spáse duší. Už jen málokdo z historiků pochybuje, že tento apel vypjatě zbožný Ferdinand myslel upřímně. Hodlal přivést svůj lid k pravé víře stůj co stůj a byl přesvědčen, že tak prospěje jeho duším.
Otevřené násilí se i v těchto násilných dobách jen málokdy nahlas přiznávalo, ale nebylo řídkým jevem. Mikulec vysvětluje, jak se postupovalo při dragonádách, tedy vnuceném usídlování vojenských oddílů v městech, která kladla zvlášť velký odpor působení reformačních komisí. Takovéto počínání mělo hned dvojí efekt — odpor nekatolíků byl zlomen a erár zbaven povinnosti živit vojsko. Je to hezké líčení, žel nevztahuje se příliš ke šlechtickému prostředí. Možná, že i jinde čtenář zjistí, že by se rád dočetl něco více o osudech jednotlivých lidí, kteří třeba museli opustit svou vlast, o osudech rodin či rodů, kde věrnost konfesi rozdělila povědomí pokrevní pospolitosti.
Mikulec se snaží pohybovat spíše v obecnější rovině, podrobně se věnuje důvodům, které vedly k vydání patentu, a na základě znalosti pramenů i literatury sleduje genezi jednání, která zveřejnění této písemnosti předcházela. Analyzuje koncepce rekatolizace vytvořené jednak v okruhu kardinála Harracha, kde byl předním ideologem kapucín Valerián Magni, jednak v táboře jezuitském, kde hrál prim císařův zpovědník P. Vilém Lamormain. Ten ostatně kdysi sám v pražské koleji Tovaryšstva Ježíšova studoval.
Kniha jistě zaujme širší okruh zájemců o pobělohorské dějiny. Jiří Mikulec hned na počátku uvádí, že se vynasnaží nepřiklonit se ani na jednu stranu, nepsat ani z hlediska katolického, ani z hlediska protestantského. Chce nechat promlouvat zástupce všech zúčastněných, předložit čtenáři široké spektrum názorů, aby sám zvolil, co je jeho srdci bližší. Autor předobře ví, že historik nikdy nemůže být zcela "objektivní", nesmí vnášet do minulých dějů vlastní morální (nebo moralistní?) hodnocení. Jen se mi zdá, že právě tato naprosto záměrná nestrannost a snaha zůstat nad věcí činí text místy poněkud chladným.
Havran, Praha 2005, 194 s., 192 Kč