V roce 1978 vydal palestinský literát a aktivista Edward Said (1935—2003) přelomovou knihu Orientalismus (měla by letos konečně vyjít také česky). Tímto termínem označil rafinované a trvalé eurocentrické předsudky vůči arabským a islámským národům a jejich kultuře, které v romantizujících evropských literárních obrazech Orientu analyzoval jako součást západního kolonialismu. Jeho přední vědecký oponent, historik Bernard Lewis, později přišel se zrcadlovým termínem "okcidentalismus". S tím mohou být v češtině obtíže — dosud byl používán jako označení pro nekritické napodobování a uctívání Západu. Smysl, který mu však přisoudil Lewis v reakci na Saida, byl opačný — okcidentalismem nazýval nenávistnou karikaturu Západu a modernity.
Právě takto také s termínem pracují britsko-nizozemský japanolog a sinolog Ian Buruma a izraelský filosof Avishai Margalit ve stručném eseji Okcidentalismus, v němž se snaží vidět "Západ očima nepřátel", jak zní podtitul. Podle nich je okcidentalismus mnohem širší a obecnější pojem než například islámský fundamentalismus, v němž dnes mnozí spatřují hlavní ideologii nepřátelskou Západu. Démonizace západní modernity je podle autorů základní součástí trvalejšího jevu, který na sebe bere různé ideologické či politické podoby — jednou jsou to útoky japonských kamikadze, jindy nacistická protižidovská ideologie či bolševická nenávist ke kapitalismu, dnes islámistický terorismus. "Válka proti Západu" byla podle autorů v dějinách vedena mnoha způsoby. Na počátku však vždy stála nenávist k Západu jako symbolickému Městu, k příliš přízemní, obchodnické průměrnosti a komfortismu (termín Wernera Sombarta) moderní západní společnosti 19. a 20. století a vůči instrumentální západní racionalitě, jíž údajně chybí hloubka i duše. Buruma s Margalitem s esejistickou lehkostí nadhazují nápady, jak tento globální nenávistný fenomén ilustrovat. Mao Ce-tung tak stojí vedle Usámy bin Ládina, ruských slavjanofilů či islamistických teoretiků Táleqáního, Kutba či Maudúdího. Při této koncepci a šíři záběru ovšem nepřicházejí ke slovu detailní analýzy. Autoři spíše metaforicky naznačují možné vzájemné inspirace, přičemž podle nich je třeba "zničení budov World Trade Centra ve jménu Alláha a svaté války jen surovou, doslovnou, vražednou ozvěnou Eliotových veršů" z roku 1934, v níž autor truchlí nad nepřítomností Boha v moderních metropolích.
Základní tezí autorské dvojice je, že "nenávist k Západu se zrodila v Evropě," a to v německé romantické filosofii. Ta jako první oponovala osvícenství a racionalismu, na něž se odvolávala Francouzská revoluce, a posléze i celému modernizačnímu procesu (včetně politické demokratizace). Všichni myslitelé, kteří se pohybují v antiosvícenské linii, jsou pak potenciálními (a podle autorů mnohdy i skutečnými) okcidentalisty. Myšlenkový původ teroristických zločinů v New Yorku, Madridu či Londýně tak autoři stopují k dílům Herdera či Schellinga. Každý jen trochu kritičtější čtenář však bude mít problém uznat, že převedením německého romantismu, konzervativního organického modelu společnosti, ruského slavjanofilství, bolševismu, nacismu, maoismu a islamismu na společný jmenovatel okcidentalismu získává výhodu, která by umožňovala těmto jevům lépe a přesněji rozumět.
Nejpozoruhodnější částí knihy je nejspíš brilantní předmluva Martina Hály. Ten upozorňuje, že na základní otázku — tedy čím se útoky dnešních radikálních islamistů liší od předchozích forem okcidentalismu — autoři neodpovídají. Hála také naprosto výstižně označuje současnou mediální západní debatu o podobných tématech jako "střet generalizací". Buruma s Margalitem programově odmítají Huntingtonovu tezi o střetu civilizací a to, že by Západ byl s islámským světem ve válečném stavu. Stejně jako on ale konstruují povrchní teorie, které média milují, jelikož jdou snadno použít do titulků a dodávají punc filosofické solidnosti. Buruma s Margalitem vědí, že dnes je hlavní přijít s nějakou provokativní (a především jednoduchou) tezí, jež toho vysvětlí co nejvíc. Vše ostatní — například neexistují-li skutečnosti, které ji vyvracejí — je pro mediální "pop-vědu" vedlejší. Lze souhlasit s jedním z Burumových a Margalitových závěrů, že skutečná bitva se nevede mezi Západem a islámem, nýbrž uvnitř islámského světa. V nitru všech modernizačních transformací, i té, kterou částečně prošly muslimské společnosti, totiž vždy "číhala domorodá kontrarevoluce, svinutá jako anakonda". Lehkovážnost, s níž Buruma s Margalitem do společného pytle teorie okcidentalismu naházeli až příliš těchto kontrarevolučních anakond, je ale i na esej tohoto typu přílišná.
Přeložil Jan Klíma, odborná revize textu a předmluva Martin Hála, NLN, Praha 2005, 182 s., 199 Kč