- V eseji „Kdo filosofuje“ (Právo, příloha Salon, 6. 10. 2005) hájí Václav Bělohradský pozici filosofie jako „kořene a živné půdy humanitních věd“. Je to brilantně napsaná esej se všemi znaky autorova myšlení, tedy spíše kritická reflexe dnešního světa jakožto Svaté Říše Ekonomického a Technologického Růstu zvané Západ a jejího sebezáhubného směřování přičinlivostí všech možných „specialistů“. Filosofování má člověka vést od rozpadu společnosti na životy ve vlastním „izolovaném domě“ k porozumění celku.
Jako každý esejista, zejména postmoderního střihu, nepíše (a v daném rozsahu a určení ani nemůže psát) filosofickou sumu, ale píše o tom, o čem by měl student filosofovat. Jsou to většinou věčná témata myšlení od doby Sókratovy, která nemají konečného řešení a rozplývají se filosofováním-myšlením jako kruhy na hladině vody. Pokud se týče místa filosofie mezi ostatními humanities, neskrývá Bělohradský, že jako obor skomírá, protože filosofem je dnes kdekdo, a dodejme, že slovo zdegenerovalo v oxymoronech typu „filosofie“ fotbalu, účetnictví, pěstování ředkvičky, politického žvástu a tak dále.
Historik se může naparovat, že je na tom dnes lépe, pokud se týče postavení v orchestru ostatních společenských věd. Stále větší množství „humanistů“ nachází právě v historii pozici, z níž je možno obsáhnout celek a přitom uvažování udržet v empirické rovině a v dialektické vazbě části a celku. Historie je možná tím základem „pochopení“ například kulturních jevů a děl, který potřebujeme, protože za vším, o čem humanitní vědy uvažují, je vždy nějaká historická (tedy mocenská) situace (condition), bez jejíhož poznání se snaha o porozumění kulturnímu jevu pohybuje opravdu ve vzduchoprázdnu nebo v oněch kruzích na vodní hladině filosofů.