Častokrát si křesťanský Západ naplňoval svůj obraz islámské civilizace vlastním obsahem a často pak podléhal zklamání či pocitu křivdy, jestliže výsledek nakonec neodpovídal skutečnosti.
V Evropě 18. století ještě doznívala ozvěna „tureckých“ zvonů, burcujících věřící k modlitbám za vítězství nad dědičným nepřítelem křesťanského jména, ale na stěnách aristokratických rezidencí od Londýna po Petrohrad se již objevovaly obrazy tureckých lázní, svůdných odalisek a mužných orientálců se šálkem kávy a vodní dýmkou. Evropské porcelánky na čele s manufakturou v Míšni chrlily figurky Turků a Turkyň a hudební kompozice la turca podnítily vznik nových nástrojů. Turci se stali tématem dne, módou, ba přímo vášní. V dubnu 1783 posílal jistý Herbert Rathkerl ze saské Gery knížeti Václavu Paarovi do Bechyně album šestnácti žánrových temperových obrázků ze života v istanbulském serailu. Na okraj výjevu s ženami v harémové lázni dodal toto vysvětlení: Kdybyste chtěl mít věrný obraz turecké lázně, představte si obrázek, který vám posílám, oživený těmi postavami, jež nám vybavuje rozkošná imaginace lady Mary Montagu. Jakkoli mají být tato místa ukryta před cizím zrakem, je známo, že dámy tam vystavují všechny své vnady bez okolků; dokonce i před neznámými osobami téhož pohlaví. Manželka jednoho ministra, která byla zvědavá a pronikla na tato uzavřená místa, mne ujistila, že tam uviděla tucet mladých a úplně nahých žen. Odpočívaly na měkkých pohovkách, rozprávěly a občerstvovaly se kávou. Malba, o níž je řeč, se naštěstí dochovala. Její autor, ač byl zřejmě rodilým Turkem, na ní zachytil výjev, který ve skutečnosti nikdy neviděl.
...