Poté, co Rakousko přišlo o své italské državy a po porážce u Hradce Králové (1866) ztratilo také dosavadní postavení v Německu, jaly se vídeňské dvorní kruhy hledat „náhradní“ cíle pro velmocenskou politiku.
Po roce 1875 se naskytla možnost územního rozšíření říše na jihu. V Bosně a Hercegovině propuklo živelné povstání křesťanů sužovaných nesmyslnými daněmi, diktovanými vládou v Istanbulu i zvůlí osmanských úředníků. Na Kypru dokonce sultánovi výběrčí vymáhali daň ze stromů. Turecké hospodářství sultána Abdula Azize krachovalo a ekonomický kolaps se promítl do série palácových převratů. Nepokoje brzy zasáhly celý turecký Balkán. Během potlačování povstání křesťané hromadně prchali z Bosny a Hercegoviny přes hranice do uherského Chorvatska. Hledali především záchranu před terorem a drancováním ze strany bašibozuků, obávaných příslušníků nepravidelných oddílů turecké armády.
...