Lidé se většinou poprvé setkávají s historií už v raném dětství, nejčastěji prostřednictvím vyprávění starších členů rodiny. Bylo tomu tak i u vás?
Vůbec si neuvědomuji, jak jsem k historii vlastně přišel. Dlouhou dobu jsem byl jeskyňář, takže jsem se k ní dostal asi přes archeologii a paleolit. Z té časové hloubky jsem se teprve v opačném sledu propracoval k mladším obdobím. Když člověk žije v Praze nebo podobném městě, nemá šanci se historii vyhnout. V současnosti učím americké studenty, s nimiž jsem jednou byl v památníku v Terezíně. Oni samozřejmě vědí o holokaustu, říkali mi, že o tom četli, a věří, že se to stalo, ale mají pocit, že to bylo v Evropě a dávno, a proto se jich to vlastně netýká. Jsou vlastně odříznutí od historie. Když s nimi mluvím o středověku, vidím, že jsou úplně cut off. Bez problémů se bavíme o 19. i 18. století, to je pro ně ještě dostupné, ale co bylo před Francouzskou revolucí, už vnímají jako něco od Disneye. Není problém být obklopen historií, ale problém je nebýt od ní odříznutý. Jako byste byl jen vy, pak dlouhá mezera a pak teprve nějaká historie.
...