V letech, kdy se naše hlavní město mohlo právem pyšnit, že poskytovalo právo asylu některým z největších duchů německého národa, žil v Praze také malý, křehký muž s velkýma světlýma očima, celý nějak posedlý neklidem. Byl to dvojí neklid. Jedna jeho část ho spíše obtěžovala. To byla "praktická problematika", jak tomu říkával, starost o tak nudné věci, jako jsou úřední povolení pobytu, živobytí a všechno to, co s tím souvisí.
Neboť předválečná, tak honosně demokratická republika nebyla ke všem svým hostům stejně štědrá. Některým, jako třeba spisovateli Thomasu Mannovi, poskytla na naléhání protifašistických organizací a osobností dokonce státní občanství, ale jiní museli zápasit dočista o vše. K nim patřil i malý křehký muž s velkýma očima plnýma laskavosti a hněvu, smyslu pro humor a nesmiřitelné nenávisti vůči všemu, co čpělo fašismem a nelidskostí: John Heartfield, tvůrce politické fotomontáže, revolucionář a neutišitelný bouřlivák na frontě výtvarného umění. Patřil tehdy v třicátých letech k redakci ilustrovaného antifašistického týdeníku "AIZ — Arbeiter Illustrierte Zeitung". (...)
Dnes žije John Heartfield opět v Berlíně (i když je rodákem z rakouského Solnohradu). Jako dříve vypraví opět tu a tam knihu nebo jevištní obraz pro scénu Brechtova divadla "Berliner Ensemble". I před Hitlerem pracoval v avantgardním divadle. Dodnes koluje anekdota o tom, jak kdysi byla zahájena slavnostní premiéra u Piscatora, když se po několika minutách vznesl na ztichlým obecenstvem hněvivý výkřik: "Halt! Stop! Jak jste mohli začít, když vám teprve nesu pozadí!" A střední uličkou hlediště řítil se k jevišti malý muž s obrovskou rolí papíru či plátna pod paží.
John Heartfield žije v Berlíně, je členem Akademie umění a národním umělcem. Scestoval půl světa. Jeho dílo znají v Moskvě, v Londýně i v Pekinu, kde měl jednu ze svých posledních výstav. Dnes už ho netrápí starosti, jak uživí sebe a svou želvu, která ho věrně provázela v letech pražské emigrace. Často k nám do Prahy přijíždí. (...)
Na jubilejní výstavě napsal do knihy návštěvníků: "...nádherné! Prostě báječné!", a sednete-li si s ním třeba u Šuterů, kam rád chodí, ke sklence vína, bude se s vámi zakrátko vášnivě, přátelsky a bouřlivě přít: o nutnosti bít se v umění, o nutnosti neustoupit ani o coul v boji proti jakémukoli tmářství a nelidskosti, bude se vášnivě přít o něčem novém, co ho nedávno napadlo. Věru, Praha se navždy může pyšnit, že ji tento komunistický umělec nazývá svou druhou vlastí.
Dějiny a současnost č. 10/1960, s. 22—24