V posledních letech toho o vztazích církví mezi sebou i vůči státu bylo sepsáno a vydáno již poměrně dost. Stále však zůstávají celé oblasti, v nichž nalézáme bílá místa. Jedním z autorů, kteří se je snaží zaplňovat, je také Pavel Marek, jehož práce — zejména České schisma (2000) a Český katolicismus 1890—1914 (2003) — jistě není nutné obšírněji představovat. Vynikají šíří prostudovaného materiálu, a pokud bychom je měli nějak kategorizovat, pak snad nejpřiléhavěji jako politické církevní dějiny. Marek se v nich snaží postihnout politické aktivity jednotlivých církví od konce 19. století do pádu první Československé republiky a doby protektorátu. Když tedy letos vyšla publikace Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918—1924), příznačně jako 36. svazek edice Pontes Pragenses, vydávané Centrem pro náboženský a kulturní dialog při HTF UK, objevila se již jako další díl "úspěšného" (přívlastek níže vysvětlím) seriálu.
Autor prezentuje své dílo jako analýzu vnitrocírkevních poměrů. V samém úvodu však předkládá svou práci také jako syntézu mnoha tematicky blízkých studií více než dvou desítek autorů. Profesor Marek se v této knize soustředil vedle popsání dějů uvnitř církve římskokatolické také na české pravoslaví a církev československou (CČS). Přitom nutně musel překračovat vytčené časové rozmezí, aby zachytil kořeny reformního úsilí a obnovu Jednoty katolického duchovenstva co možná nejúplněji. Dostal se tak až k roku 1907, kdy došlo k rozpuštění původní Jednoty, jež sdružovala zejména kněze-literáty tzv. katolické moderny: J. Š. Baar, F. X. Dvořák, F. J. Kroiher a jiní, vedení tehdy K. Dostálem-Lutinovem (zde si neodpustím drobnou výtku: Kroiher se narodil v Rojšíně, nikoli v Roušíně a zemřel až roku 1948, tedy nikoli 1940). Od tohoto data sledoval znovuzrození reformního úsilí v římskokatolické církvi v posledních měsících světové války a po vzniku ČSR, a to až k jeho rozštěpení a zániku v polovině dvacátých let 20. století. Na osudech a činech K. Farského a M. Pavlíka-Gorazda představuje vznik CČS a osudy československého pravoslaví.
Problémy, o nichž autor ve své knize píše, souvisejí do značné míry s revolučním kvasem prvních let Československé republiky. V mnoha ohledech se v nich však zrcadlí také dějinné události předchozích staletí. Mnohé požadavky Jednoty zase naopak předznamenávají pozdější reformy v katolické církvi, jak je přinesl druhý vatikánský koncil.
Nyní bych se měl dostat k vysvětlení přívlastku "úspěšný". Poněkud mne zklamalo, když jsem při čtení podkapitoly "Role Františka Kordače" získal neklamnou jistotu, že autor dubluje některá témata ve více vydaných titulech téměř slovo od slova. Zde není prostor na citaci, proto odkazuji na výše uvedenou knihu Český katolicismus 1890— 1914, s. 452—465, kde zájemci naleznou takřka totéž jako v recenzované knize na s. 131—157. Okamžitě to ve mně vzbudilo otázku, zda takových "prolínání" nehledat více — a skutečně jsem ještě mnohé paralely mezi těmito dvěma tituly nalezl. Jelikož mám odpor vůči hledání podobných poklesků, daší porovnávání pasáží jednotlivých prací profesora Marka nechávám na jiných. Napříště mne již šíře prostudovaného materiálu a množství poznámkového aparátu (navíc s četnými chybami a vedoucího až k nepřehlednosti) v další z autorových prací tolik nepřekvapí.
Přes vše řečené však přece musím práci přivítat. Její četné chyby a opakovaná sdělení (jichž si zřejmě neměl nikdo příliš všímat) poukazují totiž na ojedinělost, ne-li jedinečnost Markova počínání. Kniha, výsledek až pozitivistických snah autora, postrádá už jen jedinou věc — ucelený závěr. To nám však přestane vadit v okamžiku, kdy si uvědomíme, že se jedná jen o jeden z mnoha dílů seriálu (přehled o jednotlivých dílech získá čtenář v seznamu literatury té z prací, která je momentálně poslední v pořadí), jenž se nám sice nemusí líbit, ale bez něhož se při bližším ohledávání problémů církevních dějin 20. století neobejdeme.
Brno 2005, L. Marek, 336 s., 250 Kč