Budějovické nakladatelství Veduta se již pevně zachytilo na českém knižním trhu a po řadě titulů vztahujících se především k dějinám jižních Čech nyní sáhlo k vydání disertační práce Martina Šandery z hradecké univerzity. Ta je věnována okruhu osob spoluvytvářejících »Opočenskou stranu« v době husitské revoluce. Bohatým obrazovým doprovodem a mapami vybavená publikace představuje dosud nejúplnější vylíčení osudů Zikmundových východočeských stoupenců, jejichž jména si laik připomene při sledování Vávrova opusu Proti všem, kde vystupují jako zlotřilí a nadutí průvodci křížových vojsk. Šanderova kniha dává vale černobílým představám o protagonistech východočeské mocenské scény. Snad nejlépe by bylo číst řádky Zikmundových věrných společně s Lichtenburky Jana Urbana, a sledovat tak celé spektrum strategií domácích šlechticů, kteří se — tu v součinnosti s královskou mocí, tu proti ní — snažili posílit vlastní postavení ještě za života krále Václava IV.
Paletu tradičních schémat chování, která využívala rodinných či klientských vazeb, drobných úchvatů a záští, rozšiřovaly spory mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů, jež nabízely bezpočet žoldnéřských příležitostí. O jejich ošidnosti se však přesvědčil už Jan Městecký z Opočna, který po bitvě u Grünwaldu padl do polského zajetí, a koneckonců i sam řád. Až do počátku dvacátých let se v řádové korespondenci pravidelně objevovalo Městeckého jméno v pozici jednoho z vytrvale dotírajících drobných věřitelů. Je škoda, že autor nevěnoval vztahům protagonistů budoucí Opočenské strany k řádu větší prostor. Staly by se tak doplněním mozaiky skládané především z domácích pramenů.
Naopak za pozornost stojí autorovo zdůraznění, že pro orientaci českých šlechticů v prvních letech husitské revoluce hrály mnohem důležitější roli jejich tradiční vazby a antagonismy než případné spolupečetění stížných listů proti Husovu upálení. Šandera tak znovu potvrdil, že jedna z nejzajímavějších debat o husitské revoluci se odehrává na platformě posledních let Václavova panování, kde — jak opět na východočeském příkladě ukázal Jan Urban — lze vysledovat stopy pozdějších spojenectví.
Vlastní jádro práce věnované období husitských bojů vystavěl Šandera na bázi politických dějin. Čtenář je tak postupně proveden prvními střety Jana Městeckého s táborskými bojůvkami přes zastavení Kladska Půtovi z Častolovic až po Půtovo vystupování v éře protihusitských bojů ve Slezsku. Jen schematicky jsou představeni spojenci a protivníci Opočenských, ačkoliv právě jejich jednání by pomohlo překlenout některá bílá místa v jednání hlavních protagonistů autorova vyprávění.
Úvodní Šanderův povzdech nad volností, s jakou dosavadní historiografie nakládala s pojmem Opočenská strana, kontrastuje se způsobem, jakým sám operuje s označeními východočeští husité, orebité či sirotci. Ti prošli mnohem složitějším vývojem než sledované uskupení katolických šlechticů, a už na počátku dvacátých let se tak Zikmundovi věrní střetávali (a umlouvali) přinejmenším se dvěma názorově odlišnými proudy východočeských příznivců kalicha. Jednolitý blok netvořila ani slezská knížata, lužická města a tamní šlechta a koneckonců ani domácí katolíci.
Překvapující je zvláště strohost, s jakou se Martin Šandera vypořádal s otázkou nově nabytého kladského zázemí Opočenské strany. Kladsko přitom od poloviny dvacátých let sehrávalo klíčovou roli pro oba konfesní protivníky. Význam kladského pomezí si dobře uvědomoval i Zikmund Lucemburský, když v úřadu zdejšího hejtmana nahradil zestárlého Jana Opavského a Ratibořského právě Půtou z Častolovic (1422). Teprve pod správou východočeského šlechtice se kladská země posunula do centra dění a je přirozené, že stejnojmenného města se také husité opakovaně pokoušeli zmocnit. Kromě několika obecných formulací se však o náplni agendy kladského hejtmana mnoho nedozvídáme a autor ponechal stranou dokonce i zachované městské knihy a nevydané Janovy a Půtovy dokumenty. Bohužel. Jakým způsobem dokázal častolovický pán udržet relativně fungující chod země? Jedna z podstatných otázek ofenzivní fáze husitské revoluce tak zůstala nedopovězena a autor se zároveň připravil o možnost přidat svému líčení na plasticitě. Právě kladské zázemí odlišilo přitom Opočenskou stranu od jiných katolických uskupení na okraji kališnické domény a Půtovi z Častolovic umožnilo strmou kariéru v Zikmundových službách.
Zikmundovi věrní představují dosud nejucelenější souhrn osudů příslušníků Opočenské strany. Jedním dechem by se však slušelo dodat, že vedle vylíčení politických dějin zde zůstávají další badatelská pole, která dosud čekají na své zhodnocení.
Veduta, České Budějovice 2005, 224 s., 259 Kč