Malíř Jan van Eyck, činný ve druhé čtvrtině 15. století v jižním Nizozemí, patří k největším osobnostem světové kultury (někdy se mluví o bratřích van Eyckových — kromě Jana také značně hádankovitá osobnost Huberta a snad ještě dalšího bratra). V česky psané literatuře však dosud chyběla kniha, která by jeho dílo přibližovala veřejnosti mimo úzký odborný okruh. Přitom již několik desetiletí máme v Jarmile Vackové osobnost, která je pro takovou práci povolaná jak po odborné stránce, tak i svou schopností psát o výtvarném umění srozumitelně a přitažlivě. V letech pozdní normalizace, kdy mezinárodní spolupráce české vědy byla násilně omezená, vydala Jarmila Vacková (spolu s M. Comblen-Sonkes) jeden díl monumentálního korpusu Primitifs flamands; česká verze vyšla jako Nizozemské malířství 15. a 16. století v československých sbírkách (1989).
Přesto se i tak nanejvýš kvalifikovaná autorka dlouho rozpakovala podobnou knihu napsat. Téma bratří van Eycků patří totiž nejen k těm nejpřitažlivějším, ale zároveň i nejobtížnějším. Od počátku 20. století se na jeho studiu vystřídalo několik metodologických vln — od klasické formální analýzy v národním rámci (flámské umění vzniklé na území římské říše si dlouho "přivlastňovaly" německé dějiny umění, proti nimž se ohrazovali jak Belgičané, tak Francouzi) přes ikonologii až po aplikaci nejmodernějších technologických analýz, sémiotiku a dekonstrukci; ústřední roli však vždy hrála kulturní historie. Na rozdíl od kupříkladu soudobého umění italské renesance byl totiž "raný nizozemský realismus" od počátků vědeckého zájmu těsně spojen právě s historickým studiem díky J. Huizingovi, který zformuloval známou metaforu "podzimu středověku". Jarmila Vacková nyní podává důkladný přehled názorů světové odborné literatury na dílo van Eycků. Největší pozornost přitom věnuje směru, který ona sama svými texty pomáhala u nás v šedesátých a sedmdesátých letech prosazovat, totiž ikonologii. Poctivě přitom uvádí i kritické studie, které se v posledních dvou desetiletích snaží dokazovat, že slavná koncepce "skrytého symbolismu" E. Panofského nevystihuje to, co bylo na obrazech nejpodstatnější pro autora i dobové publikum. Jen malý příklad: pomeranče položené na lavici po straně obrazu Manželé Arnolfini — odkazují na "jablka z ráje", a tedy na první hřích, jenž se zbožným připomíná ve chvíli sňatku, anebo spíše demonstrují bohatství muže, který si v Bruggách může dovolit importované jižní ovoce? Úvodní kapitoly věnuje autorka historické charakteristice kulturního prostředí flámských měst a dvorů, v němž van Eyckové působili, a komplikovaným osobním vztahům objednavatelů jednotlivých obrazů. Na závěr pak připojila kapitolu o nejaktuálnějším badatelském tématu v tomto okruhu — kontaktech nizozemského umění se Středomořím — a přidala zajímavé upozornění na možnosti vzájemných vztahů mezi eyckovským malířstvím a českým či moravským uměním.
Van Eyck Jarmily Vackové je především badatelské téma, k němuž se autorka sama s odpovědnou zdrženlivostí odvažuje vyslovit jen místy a marginálně. Ačkoli se její sympatie staví na stranu výkladů symbolického obsahu obrazů, uzavírá často badatelské rozepře odkazem na vnitřní, slovy nepostižitelnou uměleckou kvalitu a výraz obrazů. Právě tu chce kniha zprostředkovat bohatstvím barevných reprodukcí celků i detailů maleb. Zde spočívá jediná problematická stránka knihy. Knihu by bylo možné pojmout i jako podnět a výzvu k cestám zájemců za uměleckými díly, a bylo by tedy vhodné uvést v knize seznam muzeí, kde lze pravého van Eycka vidět. Právě na eyckovských malbách je zvláště zřetelný rozdíl mezi sebelepší reprodukcí a kouzlem originálu. Navíc reprodukce v recenzované knize zdaleka nejsou v té nejlepší technické kvalitě, jaká je dnes běžná. Otevřeně řečeno, nevím o respektovaném evropském či americkém nakladateli, který by se odvážil vydat ilustrace reprezentativní knihy o Eyckovi v takto nízké kvalitě. Nejasnou koncepci vydavatele ostatně prozrazuje i zařazení tří cizojazyčných resumé, když přitom nejde o text vědecky objevný, ale informativně souhrnný, jenž je programově určen českému čtenáři.
Jarmila Vacková poskytla svou knihou o van Eyckovi českému čtenáři spolehlivý a mimořádně kvalitní přehled dosavadního bádání. Zájem o umělce a celý okruh nizozemského umění 15. století ovšem neutuchá a otevírají se stále nové možnosti jeho výkladu. Vedle nově objevovaného, oboustranně intenzivního a plodného vztahu k italské renesanci jsou to i přístupy vycházející z nové reflexe virtuality obrazu, takže se už mluví nejen o "realismu", ale například také o "hře na realismus"...
Academia a manažerské centrum Lva Pavlucha, Praha 2005, 245 s., 141 bar. ilustrací, 690 Kč