Minulost se nikdy neopakuje – a stejný s časovým odstupem nezůstává ani její obraz, kterému říkáme dějiny. Totéž platí o učebnicích dějepisu a také o způsobu, jakým se o minulosti učilo a učí ve školách. Zatímco se během dvaceti let proměnily metody historického bádání a namnoze i otázky, které coby odborníci minulosti klademe (a o nichž se samozřejmě psalo a píše i v Dějinách a současnosti), všeobecné přesvědčení o tom, co by měl přinášet školní dějepis, se za tu dobu změnilo jen málo. Jakoby se cesty historiografie a školního dějepisu rozešly. Nedlouho před pádem komunistického systému v ČSSR jsme na základní škole poprvé zažili hodiny dějepisu. Na obalu učebnice Dějepis 5 byla busta egyptské „faraonky“. Barevné ilustrace se v ní vyskytovaly sporadicky, převažovaly nekvalitní černobílé reprodukce – a spousta textu. Patřili jsme ke šťastnějším dětem, kterým někteří pedagogové výklad zpestřovali barevnými obrázky pečlivě vystříhanými z časopisů. Byli jsme za to rádi. Dokázali jsme si antické chrámy, gotické katedrály, umělecká díla či stavby socialismu lépe představit. Co by asi nastalo, kdyby podobným zpestřením pomocí barevných výstřižků chtěl někdo zaujmout školní mládež dnes? Přišel by výsměch? Pohrdání? Nebo rada, že „na instáči jsou přece lepší“?
[…]