Každá cesta začíná stavem, který by se dal popsat jako ohromení prostorem. Tělo se skoro neznatelně třese vzrušením, hlava se točí z ubíhající krajiny. Teprve po delší době se člověk vytržený dobrovolně nebo vlivem okolností z místa, kde žil, vrací k tomu, co nechal za sebou. Lidé se ztotožňují s místem, kde zapustili kořeny, jako by život bez tohoto vrůstání do země byl jen náhražkou, něčím bezvýznamným. S každým kilometrem však minulost zhmotněná do konkrétních míst bledne a je stále více rozmazávána tím, co se rozprostírá před očima. Cesta s kolejemi vyjetými koly vozů, studny u stezek, cizí lidé, kapličky svatých postavené na rozcestích, vesnice v dálce, obrovský prostor rozpínající se do tří rozměrů: země, obzoru a nebe… Olga Tokarczuková dokončila svůj román Cesta lidí Knihy v roce 1989, tiskem v její domovině vyšel roku 1993 a českého překladu se dočkal až nyní (přeložil Petr Vidlák, Host, Brno 2025). Možná díky tomuto odstupu můžeme při četbě o to citlivěji vnímat i jistou rozechvělost konce osmdesátých let 20. století, v nichž rukopis vznikal, a to díky autorčině citu pro zachycení nenápadně se chystajícího přelomového období. Naopak obdobím překotných změn byla doba po vyhlášení Ediktu nantského (1685), kdy se román odehrává. Ustavení katolicismu jako jediného náboženství ve Francii Ludvíka XIV. rozpohybuje celou společnost a promění část Evropy – hugenoti se vydají na cestu a hledají nový domov. Hlavní hrdinové příběhu však doufají najít ještě něco víc: Věřili, že Kniha dokáže změnit dějiny, a nastavili vlastní záda, aby přijali břemeno zodpovědnosti.
-ivc-