Nechceme se od Národů učit umění, jak zabydlovat a opečovávat domov. Exil nás naučil jinému umění – umění po domově tesknit, abychom porozuměli stesku druhých. Naučili jsme se bloudit, putovat, kočovat, stěhovat se, hauzírovat a vandrovat – a také trmácet se, potloukat, loudat se, courat a toulat a občas jen tak bezcílně bloumat. Ale když se Vládci a Utiskovatelé nedívali, naučili jsme se také umění zápasit. Zažili jsme utrpení, ale také jsme vyšplhali na vrcholky hor a viděli jsme, že svět je širý. Teprve tehdy, když jsme tam stáli a rozhlíželi se s vědomím, že jsme doposud nenašli střed světa a možná nikdy nedojdeme na jeho kraj – právě tehdy náš národ dospěl a pochopil, že nepotřebuje žádnou vlast, žádnou otčinu a žádnou zemi zaslíbenou… „Deklarace nezávislosti Diaspory“ je jedním z textů sborníku Na této zemi je pro co žít. Podněty k osvobození Palestiny (ed. Tereza Langrová, Utopia Libri, Praha 2024). Hravé prohlášení spojené autorsky s Židovským hlasem solidarity uzavírá řadu reflexí, vzpomínek a reportáží, ať už o zkušenostech nenásilného odporu (např. o kulturní intifádě nebo hnutí BDS) či o důležitosti spojení protestů proti apartheidu s klimatickým hnutím. Jde o poeticko-uměleckou fikci, která ale odpovídá reálnému požadavku. Příliš dlouho si státy nárokovaly výlučné vztahy s určitými národy. (…) Ano, přeháníme, ale přeháníme vážně. Ani naše nejpodivuhodnější představy o novém světovém ne-státu nemohou být divnější než hrůzná přehnaná skutečnost dnes v Izraeli a v Palestině. Vážně.
-mš-