Měl jsem to štěstí poznat Jana P. Kučeru v období jeho největšího tvůrčího či profesního rozmachu, kdy se počátkem devadesátých let výrazně podílel na vytváření katedry politologie a později Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK. S dalšími osobnostmi týmu vedeného tehdy Rudolfem Kučerou jej spojovala očividná radost z toho, že může konečně, ve svobodných podmínkách, stát za katedrou, a navíc prošlapávat cesty v českém prostředí novému akademickému oboru. Byla to vpravdě výjimečná konstelace: V historicky teprve druhém ročníku oboru politologie (1991) jsme měli jako študáci v počtu pětadvaceti ideální příležitost navázat neformální kontakty se svými kantory. Někteří z nich o to viditelně stáli. Džejpí, jak jsme J. P. Kučeru okamžitě překřtili, spolu s Jiřím Rakem asi nejvíce. A tak se diskuse z budovy Hollaru nezřídka plynule přenášely do některé z blízkých staroměstských hospod. Debatovalo se o českých i světových dějinách, o politických idejích, ale také o podobě našeho studia, do níž jsme z pozice až tak trochu „pokusných studentů“ mohli promlouvat v míře dnes zcela nemyslitelné.
[…]