BRZY PO ZAHÁJENÍ pravidelného vysílání v roce 1923 začal Československý rozhlas (pod názvem Radiojournal) rozvíjet žánr živých reportáží ze sportovních soutěží. Přes počáteční obtíže, spočívající v technické náročnosti přenosů a v obavách sportovních svazů o návštěvnost jejich akcí během rozhlasového vysílání, se pouto mezi rozhlasem a sportem časem prohloubilo natolik, že mu výrazně neuškodil ani nástup televize v padesátých a šedesátých letech.
Na první poslech se může zdát, že sportovní reportáže se od dob prvního reportéra Josefa Laufera po obsahové stránce nezměnily. Úvaha je to veskrze správná, reportáže se skutečně dodnes drží po formální stránce stejného záměru provést posluchače sportovním kláním s důrazem na rychlý popis dění a přenos atmosféry z akce. [...]
Pomineme-li technické pokroky, díky nimž reportéři na stadionech získali pevná vysílací stanoviště s uspokojivým výhledem a kvalitou vysílání, můžeme posun sportovní reportáže vidět mj. na příkladu vícehlasé reportáže. Zatímco za první republiky byly soutěže či utkání až na čestné výjimky vykreslovány hlasem jediného reportéra, poválečné sportovní přenosy zavádějí praxi reportérských dvojic, někdy i trojic. [...]
Ani navýšení počtu reportérů ale nemělo vliv na skutečnost, že žánr sportovní reportáže donedávna vytvářeli výhradně muži. Ženské hlasy sice do vysílání výjimečně pronikaly už za socialismu a v devadesátých letech, ale nikdy nedostaly prostor během zásadních sportovních událostí. Symbolický zlom přichází až v roce 2019 s reportáží Barbory Kovaříkové z mistrovství světa v lezení.
Vraťme se ale ještě k tématu jazyka. Slovní výbava nepřekvapivě patří k té části reportáží, která se za sto let proměnila nejmarkantněji. Puk už dnes zkrátka nenazveme toušem nebo boxerský zápas zápasem rohovnickým. Rozhlasové nahrávky sportovních přenosů ale zachycují také daleko zajímavější posun ve vyjadřování, související s obecnějším přístupem společnosti ke sportovcům. Ještě v dobách socialismu bylo běžné, že reportér během utkání udílel hráčům rady, žoviálně je nazýval křestními jmény a tykal jim. Toto pojetí přitom navazovalo na starší praxi, běžnou už od první republiky. Tehdy reportéři hráčům ve vypjatých situacích sice tykli, na druhou stranu ale vysokoškolsky vzdělané sportovce oslovovali jejich titulem a příjmením.
Na závěr se zastavme ještě u tempa reportování. Zde lze vypozorovat jistou proměnu v době normalizace. Zatímco v reportážích staršího data udivovali reportéři jako například Stanislav Sigmund vysokou kadencí slov, od sedmdesátých let jako by se něco zlomilo, a to zejména v zápasech Československa se Sovětským svazem. [...]
Ukázky archivních zvuků si můžete pustit po naskenování QR kódu výše nebo pod odkazem https://rozhl.as/9LE. Problematice se také podrobně věnuje nová podcastová série ČRo Plus Rozehra.