Australská řeka Murray tvoří více než devadesátiprocentní část hraniční linie (1808 km) mezi Novým Jižním Walesem a jižněji ležící Victorií a dále protéká přes území státu Jižní Austrálie (700 km). Povodí Murray–Darling, nazvané podle páteřních řek, které se spojují u městečka Wentworth, tedy přibližně 828 kilometrů od prostoru, ve kterém za příznivých podmínek opouští brakická voda estuárium řeky Murray a směřuje dále do Jižního oceánu, je tvořeno říční sítí se souhrnnou délkou jednotlivých toků přesahující 77 000 kilometrů. Jeho plocha zabírá 1 059 000 kilometrů čtverečních (což je pro představu o něco víc než rozloha Francie se Španělskem dohromady).
Průměrný roční průtok řek v povodí Murray– –Darling je menší než průměrný dvoudenní průtok Amazonky, přesto na něm závisejí více než dva miliony obyvatel. Spoléhají na ně jako na součást životního prostředí, jako na rozhodující sociální a ekonomickou hnací sílu komunity. Samotná řeka Murray poskytuje vodu pro zavlažování, průmysl, domácnosti, rekreaci a pro dnes velmi vzácné mokřady a záplavové oblasti. [...]
Intervence a změny v toku
Přirozený průměrný roční objem vody ústí Murray, vycházející z předpokladu, že by v povodí Murray–Darling nedocházelo k žádným „super- odběrům“, byl za uplynulé století (od roku 1901) stanoven na 12 000 gigalitrů. Počátkem 21. století však do Jižního oceánu proudila průměrně jen 4 % z uvedeného množství. [...]
Komplex vodních staveb umožnil v řece Murray systematicky regulovat „přebytek“ a také „nedostatek“ vody. Jeho prostřednictvím je zabraňováno vzniku ekonomických škod, které by případně mohly způsobit sezonní záplavy. Řízeným vypouštěním vody zachycené v rezervoárech či v přehradách jsou naopak omezovány dopady sucha, resp. když bylo zachyceno dostatečné množství vody, byla v řece Murray udržována její konstantní hodnota. Zemědělské společnosti, rodinné farmy a města v okolí se tak mohly rozšiřovat, což se také dělo.
Sofistikované výstavbě vodních děl, jež Murray proměnily tak, že více než řeku připomíná systém uměle přehrazených podlouhlých jezer, předcházelo období negativních změn zapříčiněných nadužíváním vodních zdrojů. Počátky této etapy můžeme hledat v padesátých letech 19. století.
V roce 1853 byla v ústí řeky Murray zahájena komerční vodní doprava, která přinesla zásadní ekonomickou a sociální změnu. Kolesové parníky směřující hluboko do vnitrozemí usnadnily osobní přepravu a pohyb velkého množství zboží. Vodní doprava měla významnou roli také při přesunu materiálu na stavbu železnice, jejímž prostřednictvím bylo v roce 1864 jako první propojeno vnitrozemské město Echuca s Melbourne. [...]
V sedmdesátých letech 19. století, tedy v době, kdy lodní doprava dosáhla svého vrcholu, vznikaly v povodí Murray rozlehlé farmy zaměřující se vedle chovu dobytka a pěstování obilí také na pěstování dalších užitkových plodin a na rozvoj zahradnictví. Na rozdíl od způsobu hospodaření prvních evropských osadníků, o kterém bude ještě dále zmínka, byla jejich prosperita zajišťována zaváděním zavlažovacích systémů. Čerpání vody z řeky Murray a jejích přítoků se neustále zvyšovaly. Již ke konci 19. století se narušení přirozeného systému dramaticky projevilo na kvalitě vody a intenzitě toku řeky.
Po vpádu evropských squatterů (specifický termín pro velkochovatele ovcí a skotu v oblastech Austrálie a Nového Zélandu) byl narušen tradiční způsob života Aboridžinců, kteří u řeky Murray žili více než 50 000 let. Vodní toky stejně jako půda přestaly sloužit k prostému přežití a začaly být využívány komerčně. Nové postupy zavedené squattery s sebou přinesly nevybíravé plýtvání vodními zdroji tak příznačné pro viktoriánský způsob hospodaření, který popsal už D. J. Gordon v knize The „Nile“ of Australia (1906).
Řeka Murray, známá národům Aboridžinců mimo jiné jako Ingalta, Indi, Moorundie, Millewa, Goodwarra, Parriang Ka Perre, Tongwillum, Yoorlooarra, existovala mnohem dříve, než ji objevili a nově pojmenovali evropští cestovatelé a než se na jejích březích zabydleli osadníci vyslaní britským impériem. [...]
Velká řeka
Na počátku roku 1824 se guvernér britské kolonie Nový Jižní Wales Thomas Brisbane ve snaze prozkoumat možnosti vytvoření pevninských cest z jihovýchodního pobřeží Austrálie do Sydney rozhodl, že za mysem Howe na pobřeží Tasmanova moře nebo v Bassově průlivu na Wilsonově výběžku (Wilson’s Promontory) nechá vylodit skupinu vězňů s instrukcemi, aby si po pevnině prorazili cestu zpět do Sydney. Pokud se do Sydney vrátí, získají odměnu. O smysluplnosti jeho plánu vyvstaly pochybnosti – výpravu měl podle znalců místních poměrů organizovat zkušený bushman. Brisbane proto na přátelské doporučení oslovil již vícekrát prověřeného průzkumníka, australského rodáka Hamiltona Humea (1797–1873).
Avšak Hume se vedení expedice, jak byla zamýšlena Brisbanem, odmítl ujmout. Brisbanovi nicméně navrhl mnohem náročnější a riskantnější postup průzkumu, jenž však byl dle jeho názoru proveditelnější: od jezera George ležícího 213 kilometrů jihovýchodně od Sydney do zálivu Western Port. [...]
Koloniální správa následně odmítla průzkumnou expedici dohodnutou mezi Brisbanem a Humem podpořit, její uskutečnění bylo ohroženo. Ovšem jen do okamžiku, než se objevil William Hilton Hovell (1786–1876), vysloužilý anglický námořní kapitán, s nabídkou, že se po boku Humea jako jeden z vedoucích expedice zúčastní, pokud se jim podaří zajistit vlastní prostředky na její zabezpečení. Po obnoveném jednání Hume s nabídkou Hovella souhlasil. Pro správu kolonie byla úmluva také přijatelná, a dokonce pro tento více méně soukromý počin poskytla alespoň část nezbytného vybavení. Oba muži se tak 2. října 1824 sešli v Appinu, aby následující den v doprovodu šesti sluhů z řad trestanců zahájili svou průzkumnou cestu.
K endoreickému (bezodtokovému) jezeru George, přesněji na Humeovu farmu nacházející se v jeho relativní blízkosti (přibližně 19 km) a představující poslední usedlost na jižní hranici britské kolonie, přicestovali 13. října 1824. Neprozkoumané území začali mapovat od 17. října 1824. Po měsíci, 16. listopadu 1824 , jim zkřížila ces- tu obrovská řeka (v porovnání s těmi, jež museli dosud překročit). [...]
„Humeova řeka“ byla popsána jako anastomózní (rozvětvená), s odhadovanou šířkou v rozmezí šedesát až devadesát metrů, dále jako značně hluboká, se silným proudem a čistou vodou. Podél obou hustě zarostlých břehů se nacházel nepřetržitý pás různých mokřadů.
Hume, odhodlaný pokračovat na jih, přiměl Hovella, aby se pustili na západ, po proudu řeky. Druhý den, protože tok stále sílil, se však bez úspěchu vrátili na původní místo. A následující dny pokračovali v hledání proti proudu řeky, až objevili úsek (nad soutokem s řekou Mitta-Mitta), kde se tok značně zúžil (v porovnání s místem prvního popisu zhruba o polovinu). Tady řeku 20. listopadu 1824 přepluli na proutěném voru.
Jižního pobřeží, cíle cesty, dosáhli 16. prosince 1824. Oproti původnímu plánu se ocitli v Corio Bay, v části zálivu Port Phillip, tedy na severozápadní straně poloostrova Mornington, vzdáleného přibližně 120 kilometrů od nejbližšího pobřeží zálivu Western Port. Nejen kvůli ubývajícím zásobám, ale i s ohledem na deštivé počasí se tu dlouho nezdrželi. Již 18. prosince 1824 spěchali po „staré“ trase, pokud to okolnosti dovolily, směrem k „Humeově řece“. [...]
V důsledku extrémního horka výprava pokračovala po severním břehu proti proudu. Avšak „Humeova řeka“ se záhy stáčela směrem k jihovýchodu, což výpravu přimělo, aby se od ní 5. ledna 1825 odchýlila.
Jména a objevitelé
Krátce po návratu (18. ledna 1825) na Humeovu farmu, do výchozího bodu jejich cesty, podali Hume s Hovellem vedle zprávy o úspěšném dosažení cíle výpravy, na které bylo provedeno do té doby nejnáročnější mapování neznámé australské pevniny, také informaci o objevení mimořádně velké řeky, jejíž jižní břeh hodnotili jako mnohem přístupnější než severní a území rozkládající se za ním jako vynikající pastviny.
Zpráva a poznatky o existenci „Humeovy řeky“ a kvalitní půdě však v Sydney (v jednom z center britských kolonií) nevyvolaly příliš nadšení. Britská vláda se totiž tehdy snažila o zpřísnění pravidel kontroly nad svévolným, „ilegálním“ zabíráním půdy domorodých obyvatel mimo obydlené oblasti kolonie, prováděným zejména ze stran propuštěných trestanců, a zasazovala se o radikální změnu tohoto trendu: základem rozvoje australských kolonií se měli stát svobodní, netrestaní osadníci, kteří budou vlastnit půdu a zaměstnávat deportované odsouzence, kteří zůstanou i po skončení trestu v podřízeném postavení.
Squatteři už směrem na jih od Sydney postoupili se svým dobytkem – jako předvoj nikde neevidovaných záborů – k vápencovým pláním, tedy jižněji za území, kde se nacházela Humeova usedlost. Množství zavlečeného dobytka bylo neregulované – všude spásal domácí travnatý porost a kopyty udusával zem. [...]
Velká řízená migrační vlna v další dekádě způsobila, že v blízkosti místa, kde na břeh největší australské řeky poprvé oficiálně vstoupili bílí muži, Hume s Hovellem, byla založena chudinská osada Albury (1836). Ovšem pro příchozí osadníky, podobně jako pro honáky dobytka tato řeka nikdy nenesla Humeovo jméno. Používali označení Murray, které jí dal britský důstojník a cestovatel Charles Sturt (1795–1869). Ten se účastnil výpravy zahájené v Sydney 3. listopadu 1829. V polovině ledna 1830 byl jeho člun vržen proudem řeky Murrumbidgee do jakési jiné řeky. Impozantní řece, tekoucí z východu na západ přes čisté písčité koryto, široké dle jeho odhadu zhruba devadesát až sto dvacet metrů, dal jméno Murray (po ne příliš schopném ministru pro kolonie Siru Georgi Murrayovi).
Sturt netušil, že se plaví po „Humeově řece“. Nicméně krátce předtím odeslal zprávy o průběhu expedice, z nichž jednu adresoval Humeovi, příteli z výpravy, jejímž cílem bylo zmapovat tok řeky Macquarie. V této zprávě Sturt vyjádřil své přesvědčení, že ho Murrumbidgee nakonec přivede na pobřeží, a na Humea se obrátil s dotazem, zda neví, kam se Murray (a další řeky) vlastně vlévá.
Sturtovi se podařilo zmapovat tok řeky Murray od jejího soutoku s Murrumbidgee přes pobřežní exoreické jezero až k zálivu Setkání (Encounter Bay), což bylo následně jednoznačně potvrzeno dalšími zeměměřiči (především Thomasem Mitchellem), tedy že „Humeova řeka“ a Murray jedno jsou. Na Sturta jako na „objevitele“ řeky Murray se snesla kritika. Ten se pokusil uvést věci na pravou míru a odmítl kolonisty používané označení „Humeovy řeky“ před jejím soutokem s Murrumbidgee jako Murray V dopise adresovaném zá- stupci Edwardu D. Thomsonovi, uveřejněném v listopadu 1838 ve Věstníku vlády Nového Jižního Walesu, vysvětlil, že v bodě soutoku „Humeovy řeky“ s Murrumbidgee obě tyto řeky přestávají nosit své jméno, a za tímto bodem vzniká Murray, jež je mohutnější než „Humeova řeka“. [...]
Sturtova intervence, jak dnes víme, nic nezměnila. Murray se stal sjednocujícím jménem pro všechny části největšího australského toku.