Sebevražední atentátníci Islámského státu, kteří porušují hned dva základní zákazy islámu, totiž sebevraždu a vraždu, jsou představiteli „syfilidy revolučních vášní“, jak ruské extremisty charakterizoval Gercen. Všichni do jednoho nejdříve pociťují ubohost, vinu, právo na lepší život a bezmoc, ovšem nakonec zakusí „požitek z velkých myšlenek a mučednictví“, jak obdivně prohlásil Herzl: spatří velkolepou vizi hrdinského sebe- obětování, v níž konečně dosáhnou svobodného života... Pankádž Mišra v knize Věk hněvu: Dějiny přítomnosti (přeložili Ondřej Slačálek a Veronika Korjagina, Karolinum, Praha 2023) vede přesvědčivé linky od německých romantiků z počátku 19. století až k postmoderním islamistům nebo Vladimiru Putinovi. Jeho intelektuální dějiny „dlouhého 19. století“ se zaměřují na nespokojenost s liberální modernitou a na oslavy mizogynie, šovinismu a autoritářství, které rezonují dodnes. S pomocí Rousseaua, Nietzscheho nebo Dostojevského komentuje globální mytologii pravicového radikalismu, který lidstvo ohrožuje právě teď – od autorovy rodné Indie přes Rusko a Izrael až po Spojené státy. Brutalitu zklamaných mladých mužů Mišra líčí jako průvodní jev „modernizace shora“, nijak nesouvisející s tím, jakou kulturou či vírou se násilníci zaštiťují. Teroristy podle Mišry pohání totéž, co dává munici šovinistickým demagogům na všech kontinentech: liberalismus a kapitalismus se chlubí přísliby důstojnosti a spravedlnosti, ale zároveň systematicky znemožňují jejich dosažení.
mš