Antropomorfní mapy jsou pozoruhodný fenomén, ve kterém se osobitě snoubí témata politických ambicí a informací o nově objevených zemích s filozofií prolínání mikrokosmu a makrokosmu. Ta je intelektuálním základem těchto map, které se tak řadí k rozsáhlé oblasti vizuální kultury navazující na představu, že celek kosmu je analogií k lidskému tělu a podobně že celek světa ožívá lidským dechem, je provázaný tepna- mi řek a prostoupený kameny jako kostmi.
Tento proud přírodní filozofie vychází z myšlenek antických řeckých filozofů, zejména z Platóna. Ve spise Filébos vyzdvihuje Platón ideu prolínání člověka s kosmem. Podle něj je člověk složen ze základních živlů tak jako celý vesmír, a tudíž kosmos musí mít duši tak jako člověk, jelikož co je obsaženo v jednom, musí být obsaženo i v druhém. Zvláště podnětná je v tomto smyslu Platónova myšlenka ideálního státu, který v jeho představách také nabývá antropomorfní podobu. Skládá se ze tří částí, které odpovídají třem úlohám lidské duše a třem částem vesmíru. První část tvoří vládnoucí třída složená z filozofů, která nalézá analogii v astronomických fenoménech a zároveň ve vůdčí racionální roli duše uchované v hlavě. [...]
Prolínání člověka s charakteristickým typem krajiny té či oné země se pak nejvíce ozývá v Hippokratových textech. Tento autor popisuje, že krajinný reliéf země i povahy jejích obyvatel jsou ovlivňovány stejnými silami, převážné intenzitou projevů ročních období, a tak se navzájem prolínají a samy sobě odpovídají. Tato myšlenka dostává ještě přesnější obrysy v pojednání O čísle sedm. Hippokratés zde popisuje celek země jako jedno lidské tělo složené z různých zemí, které představují jednotlivé orgány a údy. Tak například jeho hlavu tvoří Peloponés a páteř Isthmos. Přitom povahové založení i fyzická konstituce obyvatel úzce souvisí s tím, jakou funkci jednotlivé země plní v tomto velkém organismu.
Tyto ideje pak přirozeně prorůstají i do středověké literatury a následně se objevují i v myšlenkách renesančních myslitelů. Analogii mezi člověkem a světem považoval za základ medicínské teorie například Paracelsus. Také Marsilio Ficino vdechuje život celku světa, jehož veškeré části chápe jako živoucí orgány. Podobné vidění kosmu zastával i Gerolamo Cardano. Veškeré neživé prvky vykreslil jako živoucí organismy. Kovy popsal jako pohřbené rostliny, které místo na povrchu země vedou svůj tajný život v podzemí. [...]
Antropomorfní mapy nevyužívaly tyto filozofické metafory k vyjádření obecných názorů o zasazení člověka do světa, ale nesly myšlenky politických ambicí na vládu napříč světadíly. V habsburské reprezentaci byly k těmto účelům povolány také kontinenty, jejichž personifikace vystupovaly na slavnostech, aby vzdaly hold svým vladařům. Výjimečnou roli přitom sehrávala personifikace Evropy.
Mapa Evropy jako korunovaná královna
Právě mapě Evropy, která vznikala v nejužším habsburském okruhu krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I. Habsburského v roce 1537, vtiskl podobu korunované královny innsbrucký kartograf Johannes Putsch. Inspirační zdroje pro vznik mapy nebyly zatím odhaleny.
První mapy, ve kterých by byl celek země převeden do lidského těla, vytvořil pravděpodobně mnich Opicinus de Canistris během svého působení v Avignonu (14. století). Na jedné z nich je Evropa zpodobněna jako žena s mitrou. Její hlava a kadeře vyplňují Iberský poloostrov, trupem je Francie, jedna noha je vtisknuta do obrysů Itálie, druhá do linií Balkánského poloostrova. Svým pohledem se obrací k mnichovi, jehož podoba je vložena do masy severní Afriky. Mezi nimi je naznačen erotický vztah. Historik Michael Wintle se domnívá, že tyto postavy mohly reprezentovat Adama a Evu v okamžiku hříchu.
Každopádně tato mapa dosahuje vyso- ce individuálního a ezoterického výrazu a jako taková měla pravděpodobně jen omezenou cirkulaci. S největší pravděpodobností nemá s antropomorfními mapami Evropy, jejichž pro- totyp vytvořil Johannes Putsch, mnoho společ- ného. Wintle dodává, že předobrazem k tomuto prototypu byly spíše středověké mariánské vý- jevy a také zpodobnění mytologické polobo- hyně Evropy s býkem. [...]
Její hlavu tvoří Iberský poloostrov, trup se skládá z Francie a Svaté říše římské s českými zeměmi ve svém středu jako pomyslným srdcem. Lem dlouhých šatů tvoří Rusko, Bulharsko a Řecko. Jako perlový náhrdelník zdobí její krk výběžky Pyrenejského pohoří, šaty jsou protkány pavučinami důležitých řek a hlavních měst. Svým postojem připomíná typické znázornění manželských královských párů, kde bychom po jejím levém boku očekávali manžela. K němu, jak se zdá, obrací svůj pohled a chystá se mu předat korunovační jablko.
Evropa – manželka krále
Zobrazení Evropy jako královny navazuje na topos spojení mezi královstvím a panovníkem podobné manželskému svazku. Kořeny této tradice bychom mohli hledat už ve středověku. Při karolinských korunovačních ceremoniích dostal panovník prsten (podobně jako nově jmenovaný biskup), který z něj učinil metaforického manžela církve. Metafora království jako manželky krále se začala více rozvíjet ve 12. a 13. století v souvislosti s představou státu jako mystického těla, a plně se projevila na začátku 14. století, kdy byla korunovace chápána podobně jako svatba. Role manžela i panovníka jsou analogické, jelikož obě postavení jsou založena na základě smlouvy podléhající legislativě, ve které se jak manžel, tak i král zavazoval ochraňovat druhou stranu. Tak byla například popsána korunovace Jindřicha VII. v roce 1314.
Tyto představy se pak také v náznacích projevovaly v ikonografických programech slavností u příležitosti svateb panovníků a vysoce postavených šlechticů. Svatby měly vždy zásadní politický význam. Nevěsta metaforicky zastupovala určitou zemi, kterou panovník pojímal za svou choť. [...]
V Putschově personifikaci Evropy však pravděpodobně nešlo jen o vyjádření obecných principů, ale o odkaz ke konkrétní ženě. Historik umění Arno Schönberger se domníval, že šlo o kryptoportrét Isabely Portugalské, manželky Karla V. Tomu nasvědčuje skutečnost, že ve svém těle spojuje Svatou říši římskou a Španělsko, k čemuž došlo právě za vlády Karla V. Historik umění Franz Adrian Dreier dodává, že personifikace Evropy nese podobné rysy jako Isabela, jak ji známe z portrétních medailí.
Spojená křesťanská říše
Putschova Evropa ale v sobě nese ještě další symbolickou rovinu, která je patrná v kontrastu s ostatními kontinenty, zobrazenými pouze jako amorfní anonymní hmoty. Evropa je nad ně povýšena svou antropomorfní formou jakožto významný kulturní celek, který je ještě umocněný korunou, takže ji pozorovatel může chápat jako vládkyni nad celým zobrazeným prostorem. Evropa je zde totiž představena jako res publica christiana – říše, jejímž základem je politická sounáležitost a harmonické soužití všech křesťanů. Jednotlivé země tvoří neodmyslitelnou součást této monarchie, propojené jako orgány a údy v lidském těle, a zároveň má každá země jedinečnou roli. [...]
Avšak myšlenka harmonické univerzální monarchie spojené pod jedním vládcem má mnohem starší kořeny, které sahají až do starověku. Vergilius ve Zpěvech pastýřských oslavil vládu císaře Augusta jako zlatý věk, ve kterém byl celý svět pod vládou římské říše spojen v míru. Byly to roky posvěcené narozením Krista, který tím, že si vybral tuto dobu a římskou říši pro své narození, stvrdil výsostné postavení Říma. Zároveň Vergilius předpovídal, že dojde k návratu zlatého věku s nebeskou pannou zvanou Astraia – patronkou spravedlnosti, která nastolí univerzální mír, a že se narodí dítě předurčené k vládě nad celkem smířeného světa. Rovněž myšlenka Renovatio imperii vyzdvihovala duchovní proměnu světa, zlatou dobu míru, ve které nastane vláda Krista. Bylo to jedno ze zásadních témat reprezentace franckých a německých císařů 9. až 11. století. V době renesance myšlenka jediného světového vládce postupně upadá, a to převážně v italských intelektuálních kruzích, ale i v zaalpských zemích. Například Erasmus Rotterdamský již přistupuje k této ideji s jistou skepsí: podle něj moc nad všemi zeměmi je příliš velká pro jednoho člověka a univerzální mír by mohl být vytvořen spíše respektováním křesťanských zásad jednotlivými panovníky.
Jakési obrození představy univerzálního monarchy nastává právě až za vlády Karla V., který pod svou korunou spojil obrovské území, odpovídající rozložení původní římské říše, rozšířené o nově objevené země. K tomu odkazovala i známá Karlova devíza dvou herkulovských sloupů, které symbolicky vymezovaly území římské říše. K nim byl připojen nápis Plus Oultre, který naznačoval, že Karel V. rozlohou svého impéria římskou říši překonal. [...]
Zdá se logické, že Johannes Putsch převedl do vizuální podoby právě výše zmíněnou metaforu. Jedním z důvodů, proč mapa vzniká v této době, mohl být i fakt, že Habsburkové již čtyři roky válčili s Osmanskou říší a vyjádření spojené Evropy představovalo jakési povzbuzení v jejich boji. Putschův typ mapy se stal každopádně velmi populární, a ačkoliv je dnes znám jen jediný exemplář, z Tyrolského zemského muzea v Innsbrucku (Tiroler Landesmuseum), rozšířil se v mnoha různých obměnách, a to hlavně díky tomu, že byl reprodukován v různých vydáních Cosmographiae Sebastiana Münstera, jež byla přeložena do mnoha jazyků. Mapa antropomorfní Evropy přibližovala politickou realitu převážně v rámci jejích hranic, ostatní kontinenty byly vykresleny jen v obrysech jako neživé plochy bez přesnějších údajů. Byly definovány jen svou podřízeností Evropě-královně. A i když ostatní kontinenty začaly být záhy také zobrazovány jako personifikace ženy, Evropa jim stále vévodila.